Auto?
To jsou moje druhé nohy!
Andrea Brzobohatá, poslankyně, zakladatelka sdružení NO FOOT NO STRESS a hlavně neuvěřitelně statečná žena. Známe se dlouho, dělala excelentní produkci halových i přírodních motokrosových závodů. Všichni závodníci ji měli moc rádi a zároveň jí poslouchali – což je u této svébytné partičky exotů poměrně řídký jev. Rána, kterou ji osud zasáhl, byla krutá. Meningokok. Ale nesrazilo ji to na kolena, která dnes nemá. Je neuvěřitelně aktivní, pracuje pro Černé koně, dělá osvětu a pomáhá jiným – nejen v sociálním podvýboru poslanecké sněmovny. Položil jsem jí několik otázek, týkajících se auta. Fenoménu, který má pro ni úplně jiný rozměr.
Jaké to bylo, když jsi dělala řidičák?
Řidičák jsme si mohli za dobrou cenu udělat ještě ve čvtrťáku ve škole. Dostala jsem ho a ještě jsem řídit nemohla, nebylo mi osmnáct. Pak jsem auto neměla, tak jsem nejezdila. Teprve až se mi narodila dcera, koupili jsme si Rapida a tak jsem si zaplatila pár jízd v autoškole a začala jezdit téměř denně. A to mě provází až dodnes.
Jaké jsou Tvoje zkušenosti se značkou Škoda jako takovou, není to Tvoje první auto téže značky…
Když tak nad tím přemýšlím, tak Škodovky mě provází celý život. Vlastně kromě dvou aut jsem je vždycky měla. Moje první auto, když jsem se učila řídit, byla ta Škoda Rapid. Tenkrát jsem měla dokonce žaludeční potíže a večer před spaním jsem si představovala křižovatky, jak je projedu. Tenkrát jsem jela s roční dcerou (nebyly sedačky), tak vůbec nechápu, jak jsme to mohly přežít. Dnes jezdím
automaticky a musím říct, že až na pár výjimek jsem dobrá řidička. Od té doby jsem měla Škoda 110, pak Fabii, Yeti, Karoq a teď Kodiaq. To už je plně jiný level. Pro mě je vyšší auto mnohem pohodlnější kvůli nasedání a vysedání.
Byl přechod na ruční ovládání těžký?
Vůbec nebyl. Chce to jen zdravý selský rozum a člověk se to velmi intuitivně naučí. Je více druhů ručního řízení a myslím, že si každý najde to svoje. Jsem šťastná, že něco jako ruční řízení existuje. Je to nová
dimenze pro lidi s postižením. Nedokážu si vůbec představit, být závislá na někom jiném. Když jsem si před sedmi lety koupila Škodovku a nechala si tam namontovat ruční řízení, tak všichni měli strach, jak s tím autem odjedu a já jsem sedla a jela. Od té doby jezdím každý den a moc si to užívám. Ono když ležíte půl roku v posteli v nemocnici, tak si uvědomíte, jak je pro vás možnost přemísťování hrozně důležitá. Když jedu někam dál…moc si to užívám a „kochám se“.
Jak se ovládá auto s ručním ovládáním v krizových situacích?
Zažili jsme spolu poměrně komplikovaný výjezd na ledě, zvládalas to velmi dobře, Podle mě to úplně jedno jestli řídíte rukama, nebo nohama. Je potřeba se soustředit a být koncentrovaný na jízdu a snažit se předvídat. Já ráda jezdím i v zimě. Jízdu na ledu a sněhu si doslova užívám. Je to pro mě adrenalin.
Tvůj nejpříjemnější a nejméně příjemný zážitek v autě?
V autě mám samé příjemné zážitky, až na loňskou nehodu (bylo to tak rychlé). Naštěstí se ale nic nestalo. Před půl rokem do mého nového Karoqa vrazilo auto. Auto bylo na odpis. Mě se ale naštěstí vůbec nic nestalo. To svědčí o tom, že Škodovky něco…
…pokračování na str. 6
Květen 2019
• Čím žije Praha 6
• Auto? To jsou moje druhé nohy!
Rozhovoz s poslankyní Andreou
Brzobohatou
• Umění putovat vzduchem aneb
Balony
• Geometrie – základ sochy
• Program divadel Semafor a S+H
• Poběžte také pro Paměť národa!
• O skautském oddílu Ztracená Hvězda
• Otevřená muzea. Oslavte 18. květen
– Mezinárodní den muzeí
• Emil Šneberg – Moje vzpomínky
na Vokovice a Veleslavín (XIII. část)
