obecně panuje názor, že ve zpravodajství našich médií je málo pozitivních zpráv. Bombastická podání některých reportérů, kteří napjatým a nepřirozeným hlasem, s očima zabodávajícíma se do kamery a šermujíce rukama směrem k divákovi dramaticky informují o nejrůznějších stupidnostech, tomu dávají korunu. Zejména komerční tisk, rádia a televize přinášejí v hojném počtu to, co podle nich přitahuje nejvíce čtenářů, posluchačů a diváků – zprávy o tom, co se kde stalo strašného a katastrofického. Snad je opravdu lidská povaha taková,že se ráda dozvídá o cizím neštěstí, abychom pak s úlevou mohli konstatovat, že sami jsme na tom přece jenom lépe, že nás nikdo nevykradl, nepřizabil, nepodvedl. Ale je poptávka po takových informacích skutečně tak veliká, jak si mnozí vydavatelé a programoví pracovníci myslí? Jsou sice tací, kteří podobné zprávy vyhledávají, ale je také nemálo těch, kteří právě kvůli nim od obrazovek odcházejí. A na další pořad se už nevrátí.
Je to podobné, jako když provozovatelé restaurací nechtějí své podniky udělat nekuřáckými, protože se bojí, že by přišli o zákazníky a hospody by zůstaly prázdné. Ale vůbec neuvažují o tom, že je tu i druhá strana mince: velké množství potencionálních hostů,
kteří by do restaurace přišli rádi, jenomže to kvůli cigaretovému dýmu neudělají. Ten jim buď nedělá dobře, nebo jednoduše nechtějí po návštěvě zakouřeného podniku smrdět. (Mohl bych napsat zavánět, snad i nevonět, ale takový eufemismus je zbytečný. Kdo si po večeru stráveném v kuřácké restauraci ráno přičichne k džínám nebo ke kabátu, zjistí, že šaty mu prostě smrdí a jsou zralé na čistírnu.) Co tedy má po večerech dělat občan, který je nekuřák a nestojí o negativní televizní zprávy nebo bezobsažné seriály?
Jakou má zvolit zábavu, odmítne-li obě nejčastější aktivity – hospodu nebo válení u televize? Možností je nepřehledná řada, ale jednu z nich chci doporučit speciálně. Zkuste si doma zahrát tradiční společenské hry, a nemusí to být pouze Člověče, nezlob se!, Monopoly, Pexeso či Kloboučku hop (ano, i tato hra dodnes patří k jedněm z nejprodávanějších). Ne, to není aprílová legrace. Opravdu čím dál tím více lidí znovuobjevuje deskové hry. A to je dobře, protože hraní stolních her napomáhá logickému myšlení, cvičí paměť, kombinační schopnosti, slovní zásobu (např. Scrabble) a rozšiřuje znalosti. Hry rozvíjejí komunikativní a sociální schopnosti, proto je lepší hrát je „naživo“ než na počítači. Mnohdy přinášejí nové informace – například kamarádka Jana až po letech zjistila, že Carcassone není jenom jedna ze světově nejpopulárnějších stolních her, ale skutečné městečko na jihu Francie, jehož středověké reálie hra vizuálně převzala.
Lidé byli vždycky hraví, podle archeologických průzkumů mají deskové hry téměř pětitisíciletou historii, první dochované zmínky pocházejí ze starověkého Egypta. Do Evropy je přivezli ze svých výprav křižáci. V pedagogické koncepci Jana Ámose Komenského, který mj. prosazoval školu hrou, mají společenské hry rovněž svoje místo, cenil si z nich nejvíce vrhcáby a šachy.
V současnosti jsou společenské stolní hry na prudkém vzestupu. Koupit jich můžete nepřeberné množství druhů, od vědomostních, přes logické a strategické, až po karetní (nejen mariáš nebo kanastu) a hrát je mohou všichni v jakémkoliv věku. K jednotlivým hrám jsou organizovány speciální turnaje a k některým i mezinárodní olympiády. Existují i herní kluby, kam si můžete zajít zahrát, jejich adresy lze zjistit na internetu. Jednou z největších turnajových akcí u nás pořádanou už deset let je Deskohraní. Jeho 11. ročník proběhne 8. – 16. října v Michnově paláci Tyršova domu na Malé Straně. Je to ještě daleko, ale po večerech už můžete trénovat.
Jiří Hruška
Duben 2011
-
Čím žije Praha 6
-
K některým tématům musí umělec dozrát, říká výtvarník OLDŘICH KULHÁNEK
-
Oficiální odborná terminologie pro nás nemá mužskou variantu, říká vrchní sestra Petr KARMAZÍN (1.část)
-
Historické osobnosti v názvech ulic (Brixiho)
-
Zajímavosti ze života živočichů
-
Program divadel Semafor a S+H
-
Masopust Břevnově
-
Velikonoce v Písecké bráně