Veronika Khek Kubařová
Plní se mi sny
Když jsme si domlouvali rozhovor, do telefonu jste mi říkala, že právě jste s maminkou a máte holčičí den. Co to ve Vašem pojetí obnáší?
Takových dnů jsme v poslední době měly s maminkou víc. Ségra je na rok v Kanadě, takže s námi, bohužel, nebyla. Byly jsme na obědě a potom na zkoušce šatů, které mamce šije má kamarádka, mladá návrhářka Petra Wagner. Ta šila i moje svatební šaty. Potom jsme šly společně na procházku a byly jsme celý den spolu. A o den později jsem vzala mamku na statek ve Velkých Přílepech, kde mají jedny báječný holky fi rmu Kytky od potoka. Pěstují úplně bez chemie květiny, které jsou v české
zemi doma. Dělají také focení na téma „máma a dcera“, takže jsme si udělaly ještě takové krásné dopoledne u nich.
Takové akce děláte s maminkou pravidelně?
Není to v pravidelných intervalech, ale snažíme se na to myslet a občas ji uspořádat.
Maminka vystudovala loutkoherectví na DAMU. Umělecké sklony jste zdědila po ní?
Určitě velkou měrou ano. Ovlivnilo mně i to, že mě často brala do divadélka. Její rodiče byli také loutkoherci, kteří nám vyprávěli pohádky a zpívali písničky. Já jsem díky tomu byla pořád v imaginativním světě. Ale i můj taťka, který s hereckým světem nic společného nemá, je výborný vypravěč a showman. Myslím, že i od něho mám nějakou schopnost předvádění.
Když jste vyrůstala, inklinovala jste užk herectví?
Snad už od první třídy jsem chodila do dramatického kroužku.
Kdy se to zlomilo, že jste si řekla: budu herečka?
Úplně jasně si pamatuju, jak jsme na dramaťáku odpovídali na otázku, čím budeme. Já jsem měla připravenou nějakou odpověď, ani nevím, čím jsem tenkrát chtěla být, aranžérka, nebo něco takového, abych mohla tvořit. Ale herectví mně vůbec nenapadlo. Kamarádka přede mnou řekla, že chce být herečka a já jsem se jen tak zasmála, že to přece nejde. Ale paní učitelka Mikesková řekla: Ne, to jde, na to jsou herecké školy, ty se mohou vystudovat a člověk je pak herec z povolání. A já: Fakt? No
tak to já to měním, já budu taky herečka. Tam mně poprvé trklo, že to asi opravdu je možné. Už to ve mně zůstalo a chtěla jsem to zkusit. Ale ani já, ani nikdo v mém okolí, ani rodiče, jsme nevěřili, že by se to mohlo stát a že bych se na tu hereckou školu do Prahy dostala. A pak, když se to stalo, všichni se vyděsili, včetně mně, a potom už to jelo.
Sama o sobě říkáte, že jste spontánní a intuitivní, ani otázky k našemu rozhovoru jste nechtěla předem znát. U Vašeho muže Pavla Kheka, který je režisérem, předpokládám naopak jistou systematičnost. Takže v soukromí se nejspíše skvěle doplňujete, je to tak?
Vlastně asi máte pravdu. I když v určitých věcechmám systém ráda já a v určitých věcech je on intuitivní. Takže je to jak v čem. Ale když jsme společně, nějak se to prolne.
Když jsem se ho pro rozhovor v minulém čísle časopisu ptal, jaké je pro něho jako pro režiséra mít za partnerku herečku, odpověděl mi krátce a vtipně, že herečka je taky člověk… Takže dnes se ptám naopak: jaké je to pro herečku mít za manžela režiséra?
To nebude tak stručné. Je to samozřejmě děsivé. Ba ne, je to skvělé! On je především úžasný člověk, a to, že je režisér je bonus v tom, že chápe moji práci a já chápu tu jeho. Nejsme si tak vzdálení, naše světy a stavy jsou někdy natolik abstraktní, že pro lidi z jiné branže jsou nepřenosné a nepochopitelné…
…pokračování na str. 6
Červenec 2019
• Čím žije Praha 6
• Veronika Khek Kubařová: Plní se mi sny
• Vějíř Žofie Chotkové
• LUXSUS neznamená luxus
• Program divadel Semafor a S+H
• Ulice Rubličova
• Barytonista Martin Bárta zazpívá Dona Giovanniho
• Příběh opeřeného míčku
