zaujala mne novinová zpráva, že Hlavní město Praha dá vypracovat jednotný systém značení veřejných toalet. Cílem je zlepšit cestu k nim, a zabránit tak znečišťování veřejných prostranství. Systém umístění značek upozorňujících na veřejné toalety usnadní jejich vyhledání. Což o to, záměr je to chvályhodný, ale jednak je třeba mít natolik hustou síť těchto zařízení, aby zoufalec se zkříženýma nohama či s břichobolem nehledal příliš dlouho, a jednak existují i tací, kterým ani sebelepší orientační značení nezabrání, aby nevyužívali veřejná prostranství pro svoji potřebu. A to nejen v přeneseném slova smyslu.
Pravdou je, že přísloví „sytý hladovému nevěří“ může mít i jiný význam. Zkrátka, dokud nebudete akutně potřebovat ulevit si, nepřijde vám problematika veřejných záchodků nijak aktuální. A potom „pozdě bycha honit“, jak praví jiné přísloví.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na knížku, která se mi dostala nedávno do rukou. Jmenuje se Veřejná místa pro intimní chvilky. Název je to přitažlivý, ale zklamáním pro některé bude podtitul, který vše upřesňuje: Proměny pražských veřejných záchodků. Ano, i na toto téma se dá napsat kniha s více než 270 stránkami, a vězte, že velice, převelice zajímavá. Její autor Jaroslav Jásek shromáždil a prostudoval množství historického materiálu a rozepsal se o dějinách i o nedávné minulosti zařízení a staveb, které jistojistě každý z nás zná z osobní zkušenosti. Nepojednává o veřejných toaletách v restauracích, v kulturních zařízeních, na sportovních stadionech apod. Předmětem jeho pozornosti jsou malé, samostatné stavby, vzniklé za svým specifickým účelem. Čtenář se o záchodcích v Praze dozví zajímavá fakta, z nichž některá si dovoluji volně citovat, neboť nejsou obecně známa.
První veřejný záchod v Praze je zmíněn již v roce 1472. Stál u brány na Újezdě na Malé Straně. Další veřejná zařízení se patrně vyskytovala i jinde, ale žádné zprávy o nich nejsou. Až v polovině 19. století, přesněji v roce 1853, městská rada vydala předpis, nařizující denní čištění veřejných toalet, což dokládá jejich existenci. V roce 1885 stálo na území Prahy celkem 24 veřejných záchodků. V následujících letech jejich počet vzrůstal, protože se stal vcelku zajímavým předmětem soukromého podnikání. Největší výstavba a rozmach veřejných toalet ale nastal ve 20. a 30. letech dvacátého století. Řada z nich slouží po dílčích modernizacích svému účelu dodnes, jiná zanikla již před desítkami let, další byly přestavěny na trafiky, stánky s občerstvením nebo restaurace teprve nedávno.

Staveb veřejných toalet na území jednotlivých pražských čtvrtí uvádí knížka celou řadu. V Praze 6 například tu na rohu dnešních ulic Dejvické a Václavkovy. Záchodky spolu s městskou váhou zde vznikly v roce 1927. Městská rada jejich stavbu zadala staviteli Václavu M. Havlovi. Budka pro obsluhu byla umístěna na povrchu, samotné toalety v podzemí, které bylo prosvětleno pěti luxferovými stropními otvory. Patřily k základní vybavenosti uliční tepny tehdy vznikajících moderních Dejvic architekta Karla Engela a jsou důkazem, že tehdejší radní, architekti a developeři přemýšleli při realizaci svých plánů komplexně. Všichni dnešní by si z nich měli brát poučení.

Jiří Hruška         

Červenec 2014

•   Čím žije Praha 6