každý jsme jiný a člověka naštvou často maličkosti, nad nimiž někdo třeba jen mávne rukou. Pacienty českých nemocnic zlobí ranní vstávání, když je sestřičky budí už po páté hodině s teploměry, zatímco například v Rakousku mohou pacienti spát až skoro do sedmi. Spoustu lidí dokáže hned po ránu naštvat šéf, jiní naopak dokážou naštvat jeho, dalším vadí, že je moc horko nebo moc zima, někoho otráví (obrazně!) oběd v závodní jídelně.
Já jsem doslova alergický na telefonní hovory přicházející z utajených čísel. Znáte to: zvoní mobil a než ho zvednete, mrknete na displej, kdo volá. Když se na něm objeví, že hovor je z utajeného čísla, většinou ho rovnou típnu. Někdy mě ale přemůže zvědavost, kdože to může být na druhé straně a přijmu jej, ovšem dávám volajícímu dost ostentativně najevo, že mne jeho anonymita obtěžuje. Většinou to bývají různé „výhodné“ nabídky na půjčky, leasingy, nové tarify a podobně, takže svoji nerudnost zpravidla ještě zvýším a hovor ukončím. Jenomže reklamu vnucující společnosti už přišly na to, že hodně lidí jejich hovory nepřijímá, takže zavedly volání z konkrétních čísel. Ale ta jsou jednosměrná (zpátky se nedovoláte) a hlavně pokaždé jiná, takže blokovat je bývá zbytečné.
Nedávno u jedné mimořádně sympatické kamarádky zavedli novou ústřednu, která, když přes ni telefonuje, automaticky sama a bez požádání její číslo utajuje. Než se to vyladí, bude to prý nějaký čas trvat. Takže teď vážně nevím, zda mám anonymní hovory zvedat nebo ne, co kdyby volala právě ona s nějakou důležitou zprávou ?
Při cestách do centra Prahy odmítám ztrácet nervy v kolonách aut, raději je ztrácím při čekání na prostředí městské hromadné dopravy. Ale nepřijede-li tramvaj nebo autobus podle jízdního řádu, vydávám se obvykle po chvíli pěšky na příští stanici, kam bych to měl pohodlně stihnout do následujícího spoje. Dostanu-li se dostatečně daleko od výchozí zastávky, abych se na ni už nemohl rychle vrátit, příslušná linka přijede a většinou brzy po ní mě vesele předjíží i následující spoj – ten pro změnu jel o něco dříve. Takže na další stanici čekám znovu a popojít už se neodvážím. Tato hra se za určitých podmínek dá hrát do nekonečna…
Našla by se jistě spousta dalších drobností, nad kterými někdy zbytečně vybouchneme a kazíme si náladu. Může však být i hůře. Dočetl jsem se například o ženě, která nedokázala překousnout, že její manžel nevytlačuje zubní pastu od konce tuby, ale zásadně na jejím začátku těsně pod uzávěrem, takže když ji chtěla použít, musela vždy pastu přemačkat dopředu. Po letech jí praskly nervy a požádala o rozvod. Soud jí vyhověl. To je ale extrémní případ.
Je však potřeba myslet pozitivně. Náladu nám určitě může zvednout, že konečně začínají prázdniny a letní dovolené!
Přeji vám krásné nadcházející dny (nezáleží pouze na počasí) a s časopisem Veleslavín39 na shledanou v září !

Jiří Hruška

Červenec 2010

• Čím žije Praha 6
  

• Nedovedu dělat nic na půl, říká desetibojař ROMAN ŠEBRLE
  

• Dostal jsem druhou šanci k životu , říká ROBERT CHUDÝ (2. část)
  

• Historické osobnosti v názvech ulic (Liborova)
  

• Zajímavosti ze života živočichů
  

• Program divadel Semafor a S+H
  

• Prodloužení Metra A – na Vypichu zahájena ražba tunelu Markéta
  

• Pražské drobnosti  aneb KOUZELNÉ MALIČKOSTI