Ročník 2017 – Veleslavín 39

prosinec 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Fri, 01 Dec 2017 00:00:00 +0000

VAVŘINEC HRADILEK MUŽ MNOHA ZÁJMŮ

Kajakář Vavřinec Hradilek je stříbrným medailistou ve vodním slalomu na letních olympijských hrách 2012 a mistrem světa z let 2013 a 2017. V roce 2011 zvítězil v anketě Kanoista roku. Na kajaku jezdí od roku 1997.

Je stříbrná olympijská medaile z Londýna 2012 pro Vás tou nejcennější?

Neřekl bych, že se to dá takhle kategorizovat. Je to samozřejmě ohromně cenná medaile, ale ze sportovního hlediska vyhrát mistrovství světa je cennější. Náš sport je, bohužel, takový, že na olympiádě se nikdy nesejde aktuální kompletní světová špička k tomu danému roku. Díky omezeným kvalifikačním kvótám je totiž na olympiádě vždy pouze jedna loď za jeden stát. Takže i když některé země mají špičkových jezdců více, například u nás jsme hned čtyři, kteří mohou být mistři světa, na olympijských

hrách může závodit jen jeden z nich. Z tohoto pohledu není tedy sportovní hodnota té medaile tak veliká. Na druhou stranu, je to olympiáda, jednou za čtyři roky, na kterou člověk prošel extrémně náročnou kvalifikací. Takže ze společenského hlediska je olympiáda více než mistrovství světa a medaile

z ní je megacenná. Řekl bych to takto: nejen zlato, ale i stříbro a bronz z olympiády se rovná titulu mistra světa.

Kde máte olympijskou medaili uloženou?

Já si medaile moc nevystavuju. Možná, až budu starší. Teď ještě nemám to správné místo, kde zakotvím. Díky tomu, že se hodně pohybuju, tak občas ani nevím, kde medaile mám. Letos na jaře Vám čtvrté místo v nominaci na mistrovství světa přineslo účast pouze ve Světovém poháru. Na mistrovství světa ve Francii jste ale nakonec přesto závodil a stal se prvním světovým šampionem v kajak krosu.

To je nová disciplína? Čím se kajak kros liší od klasického vodního slalomu? Ta disciplína samozřejmě není sama o sobě úplně nová, ale nově je zařazená v programu mistrovství světa. Jedná se o kros, podobně jako je ski kros nebo snowboard kros. Vedle sebe jedou najednou čtyři lodě, start je z takové velké rampy. Jede se na plastových lodích, což umožňuje při předjíždění i vzájemné kontakty, a to je hodně atraktivní. Bohužel, někteří funkcionáři ve federaci k tomu přistupují tak, že právě tato atraktivita

ohrožuje klasický slalom, takže uvidíme, jak to s budoucností této disciplíny vůbec dopadne. Já kajak kros jezdím už dlouho, ze slalomářů asi nejdéle. Jsem tak jedním z těch, co v něm mají největší zkušenosti. Jsem moc rád, že to nakonec dopadlo tak, že na mistrovství světa jsem v této disciplíně

mohl startovat a vyhrál jsem ji.

Takže není jasné, jestli na příštím mistrovství světa kajak kros bude?

Na mistrovství světa se pojede, ale na olympiádě to ještě zdaleka není jasné.

Musí mít závodník ke krosu zapotřebí jiné dispozice, než ke slalomu? Třeba být agresívnější?

Člověk se v kajak krosu musí umět prosadit. Není to pro každého, spousta lidí ho nechce jezdit, protože nemají dispozice s někým takto bojovat.

…celý rozhovor na str. 6

Prosinec 2017

• Čím žije Praha 6

• Muž mnoha zájmů – rozhovor

s Vavřincem Hradilkem

• Od nemoci ke zdraví – Z nemocnice

domů bez obav, co bude dál

• Historické osobnosti v názvech ulic

Praha 6 – Salabova

• Program divadel Semafor a S+H

• Tvých nadějí sen – k výročí

Jana Amose Komenského

• Zaryjme ruce do prsti – Vychází

další číslo časopisu Material Times

• Jestli vám vydám všechny svoje čerty,

odejdou s nimi moji andělé

• Chemické romance Zuzany Kubelkové

listopad 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Wed, 01 Nov 2017 00:00:00 +0000

NA PLEMENU NEZÁLEŽÍ

Rozhovor s hlavním kynologem Generálního ředitelství cel Tomášem Krutinou.

Co Vás přivedlo ke kynologii?

Psa jsem si vyvzdoroval u svých rodičů už v devíti letech. Byl to kříženec špice a dostal jsem ho staršího (asi jeden rok) od souseda. S výcvikem psa jsem se poprvé setkal v naší vesnici, když jsem chodil pomáhat sousedovi s tréninkem překrásného německého ovčáka. Velmi mě to zaujalo a toužil jsem se tomu věnovat. Soused mi půjčil knihu Služební pes, kterou jsem postupně přečetl a pak jsem začal shánět peníze na svého prvního psa k výcviku. Ty jsem získal sběrem hlemýžďů, kterých jsem během prázdnin nasbíral okolo 100 kg. Na jaře jsem si koupil fenku boxera, která se jmenovala Hexa z Dybohůrky. No, a tak se ze mě stal sva-zarmovec – psovod.

Kdy se z koníčka stalo povolání? Jaké byly Vaše profesionální začátky a cesta na Vaše současné působiště?

Po vojně jsem v roce 1994 nastoupil k Celní správě České republiky, kde jsem začínal jako celník na stanici celní stráže. V této době celní správa hlídala státní hranice společně s policií. Ze stanice jsem se dostal do mobilní operativní skupiny. A tehdy poprvé jsem se setkal se psovody a služebními psy v akci, byli to psi na vyhledávání drog. To mě velmi zaujalo a tajně jsem doufal, že jednoho dne se také stanu psovodem. K tomu došlo v roce 1999, kdy jsem po odchodu kolegy do civilu převzal jeho psa a zahájil kariéru psovoda celní správy. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Začínal jsem v Plzeňském kraji u operativní skupiny. Pes se jmenoval Bosk, byl to starší osmiletý německý ovčák a nebyl příliš komunikativní. Dokonce mě při výcviku pokousal. V té době se psi cvičili technikami, kdy byli donuceni něco udělat a pak přišla nějaká odměna. Od psovoda se tehdy vyžadovalo, aby byl hlavně důsledný. Ale postupně jsme se sblížili a úspěšně složili zkoušky v kondičním kurzu. V deseti letech šel Bosk do důchodu a u mě se dožil 14 let.

Během své kariéry psovoda jsem postupně cvičil dalších šest psů. Všichni byli svým způsobem jedineční a každý mě obohatil o nové zážitky a zkušenosti. Ze všech těchto psů musím vzpomenout na jednoho. Byl to černý pudl jménem Andy. Velmi snadno se cvičil, byl vytrvalý a měl silný lovecký pud. V té době jsem s ním slavil mnoho úspěchů, a to jak na soutěžích, tak i v praktickém nasazení. Byli jsme si velmi blízcí, žil se mnou v domácnosti, dokonce se mnou spal i v posteli. Pracovali jsme spolu do jeho 14 let a dožil se devatenácti.

V roce 2003 jsem se stal vedoucím kynologie pro Plzeňský kraj. V této funkci jsem pracoval do roku 2013. V letech 2008 – 2011 jsem si rozšířil vzdělání na České zemědělské univerzitě, kde jsem vystudoval v bakalářském studiu obor kynologie. Po odchodu hlavního kynologa celní správy k vězeňské službě jsem se zúčastnil výběrového řízení a od podzimu 2013 jsem se stal hlavním kynologem Generálního ředitelství cel.

…celý rozhovor na str. 6

Listopad 2017

• Čím žije Praha 6

• Na plemenu nezáleží –

rozhovor s kynologem Tomášem Krutinou

• Od nemoci ke zdraví – Z obdržení statusu

fakultní profitují především pacienti

• Historické osobnosti v názvech ulic

Praha 6 – Bubnova

• Československé legie v Itálii

• Program divadel Semafor a S+H

• Výstava současné malby v galerii

Makráč je předpovědí objektu

• Poezie jako průvodce labyrintem světa –

začíná 19. ročník festivalu Den Poté

říjen 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Sun, 01 Oct 2017 00:00:00 +0000

OBORA HVĚZDA JE MÝM OBÝVÁKEM

…říká dokumentarista Martin Slunečko

Jak jste se dostal k natáčení dokumentárních filmů a pořadů?

Miluju svobodu. Nejdříve jsem psal scénáře pro dokumenty v České televizi a odtud už byl jenom krok k režii. Na práci režiséra a autora scénáře mně stále fascinuje nejen svoboda, kterou máte při výběru tématu, ale také svoboda, jak dané téma ztvárnit. I když se jedná o dokument a ne o hraný film, jde o příběh. Příběh krajiny, příběh přírody, příběhy stromů, osobností… Vždycky je to příběh a před vámi se najednou otevírají desítky cest, jak jej uchopit.

Jaká je Vaše původní profese, resp. co jste vystudoval?

Vystudoval jsem speciální pedagogiku, obor etopedie, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích jsem nastoupil do Československé akademie věd, kde jsem se věnoval teorii. Sedával jsem v Univerzitní knihovně v Klementinu, pročítal řady knih a tam mi došlo, že mě víc než věda zajímá reálný život, to co se děje za zdmi oné knihovny, život a jeho reflexe… Jinými slovy novinařina a film.

Ve své společnosti NIKÉ TV production jste producent, scénárista, dramaturg, režisér… Kterou z těchto profesí děláte nejraději?

Není to vůbec výhra, když sedíte na několika židlích a ty profese jdou někdy i proti sobě. Režisér má nějakou představu, producent má ale omezené prostředky a finanční strop. Na producentské

židli projekt zastřešujete, sháníte peníze, hledáte partnery pro koprodukci, zabýváte se distribucí. Příjemnější je režisérská židle, kdy si jen vymýšlíte a nehledíte tolik na reálné limity.

Jak vypadáVáš obvyklýpracovníden?

Protože současně pracuji v České televizi – jsem členem týmu, který připravuje každý týden pásmo dokumentů a publicistických formátů Nedej se – často vyjíždím se štábem na několik dnů z Prahy. Následně pak trávím celé dny na Kavčích horách ve střižně. Je to vyčerpávající, ale krásná práce.

Proč vyčerpávající?

Zabýváme se obhajobou veřejného zájmu, reálnými kauzami životního prostředí. Například novými investicemi, které ohrožují okolní obyvatele hlukem, prachem nebo zápachem, anebo jsou ve střetu se zájmy přírody. Jak známo, příroda se sama neozve.

Můžete být konkrétnější?

V posledním roce jsem například natáčel dokument o zapáchající kataforézní lince v Nymburce, o záměru švýcarského investora otevřít vápencový lom nedaleko hradu Bouzov, pouhých čtyři sta metrů od vesnice Hvozdečko, na jižní Moravě dokument o zvažované těžbě štěrkopísku nedaleko studní, které zásobují celé Hodonínsko pitnou vodou, pořad o zábavním parku uprostřed lesů České Kanady, kudy migrují rys a los, nebo nadlimitně vysokém obsahu pesticidů v řece Úhla-

vě, která je zdrojem pitné vody pro Plzeň. Mnohdy jde o přetahování s právníky velkých firem, nebo s úředníky státní správy, kteří prokazatelně selhávají a nehájí práva občanů. A tak je někdy na místě otázka, co je veřejný zájem? Je jím otevření lomu, který přinese velký zisk švýcarské firmě, zaměstnání pěti místním lidem a současně zničí životní prostředí v blízké vesnici?

…celý rozhovor na str. 6

Říjen 2017

• Čím žije Praha 6

• Obora Hvězda je mým obývákem –

říká dokumentarista Martin Lunečko

• Podzimní ceta zavedla preventivní

vlak do Prahy 6

• Program divadel Semafor a S+H

• Od nemoci ke zdraví – Před padesáti

lety nastoupil na psychiatrické oddělení

MUDr. Jiří Janatka

• „…dali jsme čestné slovo.“

– O českolsovenských legionářích ve Francii

• Jakobín v Šárce

• Svět duše je stejné skutečný jako

ten hmotný

září 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Fri, 01 Sep 2017 00:00:00 +0000

ALEŠ BRISCEIN ZPÍVÁ I V OPEŘE V ŠÁRCE

Aleš Briscein patří k našim operním sólistům mezinárodního renomé. Původně vystudoval hru na klarinet a saxofon a až poté operní zpěv na pražské konzervatoři. Poté na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni spolu se sólovým zpěvem vystudoval i hudební historii.

Brisceinova hvězdná operní kariéra se začala rozvíjet od roku 1995, podrobněji o ní hovoříme v našem rozhovoru. Dnes je stálým hostem Národního divadla v Praze a vystupuje na většině významných světových operních scén. Jeho pěvecké výkony výrazně napomáhají úspěchu každoročních inscenací oper v přírodním divadle v Divoké Šárce, kde jej můžeme vidět i letos ve Dvořákově Jakobínu.

Jak jste se od klarinetu a saxofonu dostal k opernímu zpěvu?

Byl jsem od malička hudební dítě po rodičích. Hrál jsem na housle a zpíval v dětském sboru Severáček v Liberci. Později jsem začal hrát i na klarinet a ten mě učaroval tak, že jsem ho vystudoval na konzervatoři. O studiu zpěvu jsem neměl vůbec zájem, protože můj táta byl jako zpěvák členem Divadla

F. X. Šaldy v Liberci. Velmi rád zpíval doma, a to celkem dost nahlas, takže mě to od zpívání spíše odrazovalo. Zpíval jsem v taneční kapele a o operu jsem nejevil velký zájem. Cesta k opernímu zpěvu byla tedy v mém životě úplná náhoda. Kamarádka potřebovala k sobě pěveckého partnera a tak mě seznámila s profesorem dr. Miloslavem Pospíšilem z pražské konzervatoře. Ten vlastně objevil můj talent a přesvědčil mě, abych operní zpěv vystudoval.

Měl jste nebo dosud máte nějaký pěvecký vzor?

Vždy jsem obdivoval zpěváky, kteří byli schopni zachovat si svůj hlas až do vysokého věku. Takovým určitě byl Nikolai Gedda. Dokonalá pěvecká technika mu umožnila nahrát spoustu nádherných nahrávek, které následující generace adeptů operního zpěvu mohou stále obdivovat.

Jak se rozvíjela Vaše kariéra?

Hned po absolvování pražské konzervatoře jsem dostal nabídku na angažmá ve Státní opeře Praha. Později jsem začal hostovat i v Národním divadle a dalších našich divadlech. Od roku 2004 jsem začal hostovat v Pařížské národní opeře a mohu říct, že se rozjela moje zahraniční kariéra. V současné době mám tu čest vystupovat na většině významných operních jevištích po celém světě. Zároveň velmi rád spolupracuji i s domácími operními scénami a orchestry. Jsem dvojnásobným držitelem Thálie vkategorii Opera.

…celý rozhovor na str. 6

Září 2017

• Čím žije Praha 6

• Aleš Briscein zpívá i v opeře v Šárce

• Cesta ke zdraví: kvalitní informace od

odborníků, praktický nácvik,

preventivní vyšetřní

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Krocínovská

• Výstava Ferdinand II. Tyrolská a

letohrádek Hvězda

• O bowlingu napodruhé

červenec 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Sat, 01 Jul 2017 00:00:00 +0000

SHAKESPEARE NA PRAŽSKÉM HRADĚ

Rozhovor s Veronikou Mackovou a Hynkem Čermákem nejen o Hamletovi

Letní shakespearovské slavnosti už neodmyslitelně patří ke kulturní nabídce prázdninových měsíců (s malým přesahem) nejen v hlavním městě. Festival trvá od konce června do začátku září a odehrává se na dvou otevřených scénách v Praze, ale i v Brně, v Ostravě a v Bratislavě, konkrétně na hradě Špilberk, na Slezskoostravském a Bratislavském hradě.

Vznik festivalu inicioval prezident Václav Havel, když začátkem devadesátých let otevřel Pražský hrad umělcům, aby na Hrad přilákali veřejnost. První shakespearovské představení tu proběhlo už v roce 1990 a od roku 1998 se tu slavnosti pořádají pravidelně. Festival se nebývalé rozrostl co do obsahu i kvality uváděných inscenací.

O popularitě Slavností svědčí živý zájem o vstupenky, rekordní počty návštěvníků i celková úroveň akce, promítající se v nebývalém mediálním ohlasu a příznivých kritikách. Akce s každoročními premiérami nově nastudovaných Shakespearových her se za dobu své existence etablovala na událost, kterou si kulturní veřejnost nenechává ujít.

Letošní premiérou je nová inscenace Hamleta. V úpravě a režii Michala Vajdič-ky, jenž pro bratislavské Letní shakespearovské slavnosti v minulosti připravil inscenace Antonius a Kleopatra, Oko za oko či Othello (ten do Prahy zavítá na konci srpna), se Hamlet bude hrát v překladu Martina Hilského, kostýmy navrhla výtvarnice Katarína Hollá, scénu Pavol Andraškoa hudbu složil Michal Novinski.

Jedna z nejtíživějších Shakespearových tragédií propojuje rodinná i politická dramata. Králův syn se nedokáže smířit s úmrtím svého otce. Nedokáže se smířit ani se svým strýcem Claudiem, jenž si vezme za ženu jeho matku. Hamlet je přesvědčen, že otcova smrt a strýcova svatba spolu úzce souvisejí. A proto se rozhodne pravý důvod otcovy smrti odhalit. Aby nebyl pokládán pouze za syna trpícího oidipovským komplexem, uspořádá před strýcem divadelní představení rekonstruující onu tragickou událost. Ukazuje se však, že odhalení křivdy není to nejtěžší. Mnohem obtížnější je vyrovnat se s ní a otce pomstít. Hamlet – drama, v němž dánský korunní princ mstí zákeřnou smrt svého otce, zahájil na Pražském hradě program Letních shakespearovských slavností 2017. Hlavní roli ztvárňuje Jaroslav Pleši, dále hrají Hynek Čermák, Lenka Vlasáková, Ladislav Hampl, Veronika Khek Kubařová v alternaci s Veronikou Mackovou, Pavel Šimčík, Petr Vršek či Vladimír Polívka.

Časopis Veleslavín připravil otázky pro dva herce, účinkující v novém představení – Veroniku Mackovou (alternuje Ofélii) a Hynka Čermáka (Claudius). Většina otázek je společná, dotazy určeny pouze jednomu z nich jsou označeny.

…celý rozhovor na str. 6

Červenec 2017

• Čím žije Praha 6

• Shakespeare na Pražském hradě

• Od nemoci ke zdraví – Ccentrum dárců

kostní dřeně

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Coriových

• Výstava Zkušenost exilu

• Malá bitva ve velké válce

červen 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Thu, 01 Jun 2017 00:00:00 +0000

Miloš Vacík – v rytmu samby

Bubenická show hrající hlavně brazilské rytmy plné energie, to jsou ve zkratce Tam Tam Batucada a Tam Tam Orchestra. Jejich vůdčí osobností a kapelníkem je Miloš Vacík, hráč na perkuse (všemožné bicí nástroje) z celého světa, výtvarník, skladatel a studiový hráč. Od roku 2004 rovněž vede první školu samby v Čechách, kterou založil a která už dlouho působí ve Veleslavíně.

Pokud vím, Vaše působení na špičce hudební scény začalo v kapele Laura a její tygři. Můžete na tu dobu zavzpomínat?

Se skupinou Laura a její tygři jsem začal hrát hned po maturitě. Studoval jsem výtvarnou školu na Hollarově náměstí a často jsme se spolužáky na Lauru chodili. Líbila se mi, kromě hudby samozřejmě, jejich energie, divokost i kostýmy s černými brýlemi. Já sám jsem totiž chodil do školy v saku, barevných kravatách a chodil jsem s černými brýlemi tancovat rock and roll. Spolužačka

mi jednou přinesla inzerát, kde se psalo, že Laura hledá bubeníka. Já bubnoval od dvanácti let. Na červnový konkurz roku 1988 jsem jel do Mostu a vyhrál ho. I když kapelník Karel Šůcha nakonec řekl,

že bubeník zůstává a rád by obsadil post perkusisty. To vlastně osudově rozhodlo o mém budoucím životě. Od té doby jsem se začal o perkuse zajímat, studovat je. Propadl jsem kouzlu rytmů a nepřeberného množství zvuků a technik hry. Často říkám, že perkuse a barvy spolu velmi úzce

souvisí. Zvukům říkám barvy a v barvách cítím zvuky, či energii podobnou rytmu… A s Laurou hraji dodnes jako host při větších koncertech.

Jak Vaše hudební kariéra pokračovala dále?

S Laurou jsem odehrál stovky koncertů, najel tisíce kilometrů. Hodně jsme cestovali. V té době v Lauře tancoval Dan Nekonečný, se kterým jsme založili Šum Svistu. Hráli jsme ze začátku na věci kolem nás – popelnice, klepadla, vázy, vodu, naše těla atp. Malovali si obličeje, celé to bylo hodně výtvarné, magické. Začal jsem také studovat kubánské nástroje a rytmy. V té době nebyl internet, youtube, ani nástroje v obchodech, vůbec nic. Psal se rok 1989, žádné kubánské kapely tu nebyly, prostě nic. Jezdil jsem do Stuttgartu na lekce za svým profesorem, kterého jsem potkal po koncertě s Laurou. Pak přišel projekt Tančírna, kde jsem zúročil vše, co jsem o kubánských rytmech věděl. Najednou jsme byli se Šumem slavní. Vyprodávali jsme sály, velkou Lucernu, deska se prodávala po tisících. Lidi v kapele se však změnili a s Danem jsme se rozešli. Každý měl jinou představu o podobě kapely. Mně šlo hlavně o hudbu, ne o cirkus… Založil jsem pak po odchodu ze Šumu, spolu s Alešem Kudelou, který už také hrál v Lauře i v Šum Svistu, moji velkou lásku – Sluneční orchestr. Bylo to trio, kde se snoubilo etno, komorní

hudba i rock… Vydali jsme tři CD. Mezitím jsem však také začal hrát po klubech jazz s kým se dalo, hrávat s big bandy, nahrávat ve studiích. Hudba mne pohltila a já hrál skoro každý den. Hrál a učil se.

Kdy přišla Vaše specializace na rytmy a nástroje Latinské Ameriky, zejména Brazílie?

Vše se postupně nabalovalo. Jak jsem se začal zajímat o zvuky a techniky, zjistil jsem, že chci-li dobře ovládat rytmy, které se mi líbí, musím je znát na všechny bubny, které v onom rytmu hrají. Skoro všechny africké, kubánské či brazilské rytmy tvoří souhra mnoha bubnů a perkusí, hraje v nich vždy více bubeníků a chcete-li dobře všemu porozumět, musíte se naučit rozumět všem nástrojům jednotlivě. Vše do sebe zapadá jako kolečka v tikajících hodinkách. Chcete-li hrát kubánské rytmy, musíte znát, co hrají konga, bongó, clave, timbales, maracas i quiro atd. Je to nikdy nekončící oceán zvuků, barev a rytmů. Je to krásné dobrodružství, kdy je stále co se učit. První byla tedy Kuba, tak od roku 1989. O něco později,

někdy začátkem devadesátých let, jsem slyšel na nahrávce úžasný rytmus, který mne…

…celý rozhovor na str. 6

Červen 2017

• Čím žije Praha 6

• Miloš Vacík v rytmu samby

• Od nemoci ke zdraví – O humanitární

misi v Jordánském království II

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Kochanova

• Praha 6 pořádá víkendový festival

Hvězdy ve Hvězdě

• Livoc, Libočané, LIBÓZA

• Batik Hati = batik srdcem Rozhovor s

Míšou Tomanovou (2. část)

květen 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Mon, 01 May 2017 00:00:00 +0000

Rozhovor s Ing. Robertem Kořínkem, Ph.D., zakladatelem Společenstva vodárenských věží (vzniklo roku 2006), autorem řady odborných a popularizačních článků na téma věžových vodojemů. Je také spoluautorem knih Komínové vodojemy – funkce, konstrukce, architektura a Komínové vodojemy – situace, hodnoty, možnosti. Provozuje jedinečnou internetovou databázi věžových vodojemů na území ČR.

(2. část)

Minule jsme se zabývali nejstaršími věžovými vodojemy na našem území. V jejich historii jsme se od středověku dostali až na počátek 20. století. Dnes tedy kontinuálně postoupíme dále. Jaké vodojemy se stavěly v meziválečném období?

V této době již měli stavitelé dobře zvládnutou práci s železobetonem a pobídky měst a obcí k výstavbě vodovodů byly stále důstojnou výzvou pro přední české architekty. Ti se nebáli prosazovat nové nápady a myšlenky a přesvědčovat projektanty, inženýry a firmy o změně některých stavebních postupů. Vodojemy tak nesou originální architektonické pojetí a lze na nich pozorovat vývoj stavebních slohů tehdejší doby. Zdobnost, někdy možná až přílišná, byla elegantně nahrazována geometrickou čistotou tvarů. Osobně mne věžové vodojemy z této vývojové etapy přitahují nejvíce.

Kde takové vodojemy v Praze stojí?

V areálu kbelského letiště byl v letech 1927–1928 postaven věžový vodojem se světelným majákem. Stavbu navrhl v roce 1927 Ing. arch. Otakar Novotný, autorem plastik s leteckou tematikou umístěných na plášti reservoáru je akademický sochař Jan Lauda. Na horní plošině majáku ve výšce 40 metrů byl původně umístěn otáčecí reflektor o svítivosti 2,25 miliónu svíček, takže světelné paprsky uviděl pilot za jasného počasí ze vzdálenosti asi 80 km. Tento vodojem je i na oficiálním znaku městské části Praha-Kbely. V období mezi světovými válkami vyrostlo na tehdejším území Prahy také poměrně velké množství komínových vodojemů. Tyto stavby patřily mezi technické unikáty, ale dnes z nich najdeme již pouze dva.

První komín s vodojemem stojí ve Vysočanech a pochází z 1. poloviny třicátých let 20. století. Ve výšce 24 metrů nad terénem je umístěn vodojem o objemu 50 m3, který nese železobetonová deska. Na návrh městské části Prahy 9 byl komín v roce 2003 prohlášen za kulturní památku.

Druhý komínový vodojem, do určité míry ještě zajímavější, najdeme v areálu ruzyňské věznice. Existuje totiž jen několik případů, kdy byl rezervoár osazen na těleso komína dodatečně. V Ruzyni navíc došlo k osazení vodojemu na komín způsobem pro naše území zcela jedinečným. Původní konstrukce komína je totiž prakticky potlačena a na první pohled stavba připomíná spíše klasický věžový vodojem. Komín z druhé poloviny 19. století původně sloužil cukrovaru Hugona von Strassern, vodojem se na komíně objevil až kolem roku 1934.

Ve 2. polovině 20. století asi převládla v oblasti výstavby vodojemů účelnost nad architekturou. Existují výjimky?

Je tomu skutečně tak, ale naštěstí výjimky existují. Patří mezi ně například zdaleka viditelná vyrovnávací věž Děvín na Dívčích hradech v Praze-Radlicích, výrazná dominanta nad údolím Vltavy postavená v roce 1977. Není to klasický věžový vodojem, stavba slouží pro tlumení vodních rázů, které vznikají na přívodním řadu želivské vody. Téměř 50 metrů vysokou stavbu tvoří tři ocelové válce postavené do trojúhelníku. Konkávní prosklení skleněnými profily kryje potrubí obtočené středovým schodištěm…

…celý rozhovor na str. 6

Květen 2017

• Čím žije Praha 6

• Posedlost vodojemy – rozhovor

s Robertem Kořínkem (2. část)

• Od nemoci ke zdraví – O humanitární

misi v Jordánském království

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Fastrova

• Vážně i nevážně – Česko slaví

Mezinárodní den muzeí

• Uvědomění si palce – O bowlingu

ve dvou částech

• Tvořte a mlsejte – Čokoládování je

sladká hra

• Spíš než předmět výzkumu jsem

našla špízněnou duši – S míšou

Tomanovou o Jávě

duben 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Sat, 01 Apr 2017 00:00:00 +0000

(1. část)

Kdy se u nás objevily první zmínky o vodárenských věžích?

Samozřejmě říct, kdy byla postavena první vodárenská věž na našem území, nejde. Obrazové či písemné zmínky o prvních stavbách tohoto typu na našem území můžeme zařadit někam do období pozdní gotiky a počátků renesance. V té době dosáhla sídelní urbanizace poměrně vysokého stupně, města byla rozšiřována, rozvíjela se řemesla, zdokonalovala se technika a tak bylo potřeba řešit otázky infrastruktury, mezi něž rovněž patřilo zásobování vodou. První známé gravitační vodovody byly ještě jednoduše vedeny na povrchu nebo štolovými přivaděči a ústily do kašen nebo do různých zásobních nádrží. Věžové vodojemy přišly na řadu později – řekl bych, že to mohlo být ve 13.–14. století.

Jak taková zařízení byla vybavena a jak fungovala?

Nejstarší vodárenské věže byly pravděpodobně dřevěné konstrukce, později se stavěly zděné z kamene na čtvercovém nebo obdélníkovém půdorysu. V přízemí se nacházelo čerpací zařízení, které systémem dřevěných a později kovových trub hnalo vodu do nádrže či pánve umístěné v nejvyšších místech věže. Čerpadlo bylo většinou poháněno vodním kolem, proto se tehdejší vodní věže nebo alespoň čerpací stanice stavěly přímo u řeky. Nádrže nahoře ve věži měly obsah kolem 1–2 m3, což nám dnes může připadat úsměvné, ale na vytvoření potřebného tlaku ve vodovodní síti to stačilo. Z nádrže voda proudila do jednotlivých částí vodovodního potrubí a vyvěrala ve veřejně přístupných nebo v soukromých kašnách v jednotlivých částech města.

Které dochované vodárenské věže patří u nás mezi nejstarší?

Určitě ty pražské. Ale starobylé věže bychom našli také v jiných městech. První zmínka o dodnes dochované vodárenské věži v Jičíně je v listině Mikuláše staršího Trčky z Lípy vydané 6. července 1502. Věž jičínského vodovodu byla vystavěna na hrázi rybníka Kníže a dnes slouží jako galerie a ateliér. Hranolovou, bohatě sgrafi ty zdobenou renesanční věž najdeme třeba v Táboře. Ta rozváděla vodu od roku 1508 dřevěným potrubím do protipožárních rybníčků a později také do městských kašen. Vysoko nad řekou Jizerou se zase tyčí zdaleka viditelná masivní kamenná věž v Benátkách. Původně to byla věž hradební, následně převzala funkci věže vodní. A další staré stavby najdeme kupříkladu ve Slaném, v klášterní broumovské zahradě, v Mladé Boleslavi nebo v Nymburce.

Můžete více přiblížit pražské středověké vodní věže?

V okolí Vltavy jsou k nalezení hned čtyři, přičemž tři z nich stojí doslova vedle sebe. Dobou vzniku je nejvýznamnější věž bývalé staroměstské vodárny na Novotného lávce. První dochovaný spis vztahující se k této vodárně je z roku 1489. Zmínka z roku 1431 však hovoří již o tom, že „vyhořela věž vodná mistra Petra ode dna“. Věž kromě požárů utrpěla v roce 1648 střelbou Švédů a byla několikráte postižena povodněmi. Její dnešní podoba z let 1853 a 1878 je výsledkem celkem čtrnácti stavebních úprav a oprav…

…celý rozhovor na str. 6

Duben 2017

• Čím žije Praha 6

• Posedlost vodojemy – rozhovor

s Robertem Kořínkem (1. část)

• 23. Břevnovský masopust

• Od nemoci ke zdraví – O dobré vůli

a o radosti z dělání radosti druhým

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Na bašště sv. Jiří

• Písně v hodině Večernice

• Ztraceni v knihách – 51. přehlídka

soutěže Nejkrásnější české

knihy roku

• Mnoho darů Davida Vávry

březen 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Wed, 01 Mar 2017 00:00:00 +0000

Rozhovor s Martinem Divišem, generálním ředitelem Kooperativy, prezidentem České asociace pojišťoven a také pilotam civilních letadel.

Kolik volného času má generální ředitel a předseda představenstva naší druhé největší pojišťovny pro rodinu, pro sebe, pro své koníčky?

Podle mé ženy málo a s jejím názorem nelze než souhlasit. Na druhou stranu lidé jako já si skutečně maximálně váží chvil s rodinou a já mám malého kluka Honzu, takže se vždy snažím vymyslet něco, abychom si to opravdu užili. Kdybyste se ho zeptali, tak to doufám potvrdí…

Není tajemstvím, že Vaším největším koníčkem a vášní je létání. Kdy a jak jste začínal a jak se vyvíjela Vaše kariéra pilota?

Létání je stále mojí nejoblíbenější formou způsobu odpočinku a „čištění hlavy“. Kdo mě zná, tak ví, že mi odpočívání moc nejde a že moc neumím třeba ležet na pláži. Létám více než patnáct let a aktuálně jsem šťastným majitelem licence dopravního pilota. Párkrát do měsíce vezmu třeba linku ČSA po Evropě, případně si zalétám s malými sportovními letadly.

Představte si, že byste žil v době, kdy se ještě nelétalo. Jaké hobby byste asi měl?

Bud‘ bych si vymyslel nějaký způsob, jak se dostat do vzduchu, nebo bych si alespoň přilepil křídla jako Ikaros. Případně bych se zamyslel nad nápadem starých Féničanů vybírat od každého majitele lodi trochu peněz a z nich pak uhradit lod‘ tomu, komu by se potopila. To je vlastně prapůvod pojišťovny. V každém případě bych se bavil něčím, kde jsou lidé a mluví se s nimi. Nemyslím, že bych byl vědec, či se bavil tím, že bych uměl třeba malovat či sochat.

Létání je hodně náročný koníček. Z čeho jste jej ve svých začátcích financoval?

Vždy z platu od Kooperativy. A to platí v podstatě dodnes.

Ale dneska jste jako dopravní pilot už také placen?

Pro ČSA létám zdarma, respektive tyto vydělané peníze posílám na charitu, aby to nevypadalo, že si ve své pozici musím chodit bokem někam přivydělat.

Co Vašemu koníčku říká rodina?

Přesně to, co říká každá rodina každému koníčku: hlavně, aby se ti něco nestalo a vůbec bys měl být raději doma. A lítej pomalu a nízko. Ale to je to nejhorší, co můžete pilotovi poradit.

Je nějaká paralela v řízení letadla a v řízení firmy?

Řekl bych, že to jisté styčné prvky má – dodržování pravidel, práci v týmu a dokonce i to, že kapitán letadla i generální ředitel mají velkou zodpovědnost, přijímají zásadní rozhodnutí a nikdo jiný je za ně neudělá. A že každé špatné rozhodnutí něco stojí – u generálního ředitele hodně peněz a u pilota mnohem víc.

Jaké vzdělání je potřebné pro ředitele jedné z našich největších finančních institucí?

Vzdělání je určitě důležité a jeho hodnotu bych nepodceňoval. Ale je to – nebo by alespoň měl být – nikdy nekončící proces. Protože snad ještě důležitější než vzdělání jsou snaha a ochota se neustále učit. Mně se to alespoň osvědčilo. Snad bych ještě dodal, snažit se být v tom, co dělám, co nejlepší a dělat to pořádně a s chutí. To je vlastnost, kterou „trpím“ celý život.

…celý rozhovor na str. 6

Březen 2017

• Čím žije Praha 6

• Létající ředitel – rozhovor

s Martinem Divišem

• Od nemoci ke zdraví – Oddělení péče

ÚVN, Domov Vlčí mák

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Romania Rollanda

• Mužstvo, vrhací kameny, divné

boty a koště

• Díla Petra Stranického jsou

průzkumem našeho světa

• Mezi druhým a třetím –

Divadelní spolek Nepřijatelní uvádí

hru dánského autora Jonase Schnora

• Jim Jarmusch atd…

– Kino Dlabačov uvání nejslavnější snímky

tvůrce amerického nezývislého filmu

únor 2017

veleslavin39@veleslavin39.cz — Wed, 01 Feb 2017 00:00:00 +0000

Rozhovor s Milanem Caisem

Kdybyste se měl představit, popsat sám sebe, co by zaznělo? Kdo či co jste? Hudebník, výtvarník, divadelník, která z těchto rolí je vám nejbližší?

Divadelník rozhodně ne! To, že jsem vytvořil pár scénografi í a složil nějakou hudbu pro divadlo, ze mě ještě nedělá divadelníka. Obyčejně v těchto případech píšu u svého jména – hudebník a vizuální umělec.

Po kom jste zdědil své umělecké nadání?

Nevím u nás v rodině o nikom ani z máminy, ani z tátovy strany, že by se nějak aktivně věnoval hudbě nebo výtvarnému umění. A už vůbec ne profesionálně. Možná jedině dědeček z tátovy strany, jinak

elektrikář, ve chvílích volna prý naivně maloval. Moc jsem ho neznal, ale utkvělo mi jako dítěti v paměti, že když jsme k nim jeli s našima na návštěvu, líbil se mi na jejich domě velikej namalovanej Rumcajs,

Cipísek a Manka. Děda mi pak sdělil, že to je jeho dílo.

Máte pocit, že základní škola Vaše talenty podpořila, rozvinula nebo naopak? Jak vzpomínáte na své první učitele v uměleckých předmětech?

Výtvarka jako předmět na základce mě vždycky hodně bavila, docela mi to i šlo. Ostatní děti po mě často chtěly, abych jim to jablíčko nebo autíčko namaloval já. Což jsem vlastně i rád dělal. Na hudebku jsme měli pana učitele (tenkrát ještě soudruha učitele) Lapku, který už byl starší pán a říkával nám –

jste sice nejzlobivější třída, kterou jsem kdy učil, ale máte krásný hlásky. Hodně mi pak daly soukromé hodiny výtvarné přípravy u akademické sochařky Olgy Vohnoutové, ke které jsem docházel jednou týdně a která mě vlastně připravovala už od sedmé tř ídy na zkoušky na střední výtvarnou školu Václava Hollara. Paní Olga říkala tenkrát mým rodičům: no, víte, nějaký talent má, ale moc nepočítejte, že by se tam dostal, je tam moc velká konkurence. A ono to pak nějak záhadně vyšlo.

Který moment nejvíce ovlivnil Váš umělecký vývoj a zaměření?

Asi někdy ve druháku na Hollarce mě hodně začalo bavit modelování. Možná taky proto, že do odelovny vždycky po vyučování chodili starší kluci pracovat na svých věcech. Já jsem to chtěl taky. Vlastně jsme dobrovolně zůstávali po škole. A už ve třetáku jsem se začal docela intenzivně připravovat na zkoušky na Akademii výtvarných umění.

A projevuje se umělecké nadání nebo sklony u Vašich dcer? Hrají už na nějaký hudební nástroj? Měli jste třeba doma pomalované stěny?

Pomalované stěny máme neustále. Poslední výtvor vznikl dokonce nedávno. Nad dveře svého pokojíčku si namalovaly ornamentálním písmem nápis: toto je zámek Anny, Elsy a Olafa. Nejstarší Evelína

chodila rok na housle, ale moc jí to nevzalo. Baví jí tanec a divadlo, což praktikuje obojí sloučeně už od první třídy. Johanka docela hezky kreslí a občas si jde zahrát na domácí pianino. Nejmladší Apolenka

je na všechno zatím moc malá.

…celý rozhovor na str. 6

Únor 2017

• Čím žije Praha 6

• Dveře dovnitř – rozhovor

s Milanem Caisem

• Od nemoci ke zdraví – představujeme

semifinalistku soutěže Sestra symatie

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Václavkova

• Je to vždy nový příběh s novými

ingrediencemi – říká Dagmar Šubrtová

• Cesta naděje a vítězství (2. část)

• Papír – vládce času

• Umění zde vždy bylo svobodné –

Galerie Makráč slaví 45 let