Ročník 2015 – Veleslavín 39

prosinec 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Tue, 01 Dec 2015 00:00:00 +0000

Prosinec 2015

• Čím žije Praha 6

• Přijmout, poděkovat a zvládnout –

rozhovor s Květou Fialovou

• Od nemoci ke zdraví – Z historie

Ústřední vojeské nemocnice (2. část)

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Černohorského

• Žádný svatý není tak malý,

aby nechtěl svíčku

• Až po třech letech se naučíš

sedět na kameni

• Umělecký kurník v kavárně Potrvá

stojí za návštěvu

listopad 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Sun, 01 Nov 2015 00:00:00 +0000

U LETIŠTĚ VÁCLAVA HAVLA PŘISTÁLA ORLICE

Nová plastika Mileny Dopitové s názvem „Mattoni by Dopitová – Na všechny světové strany“ u sjezdu na Letiště Václava Havla Praha dočasně zaplní prázdné místo po plastice „Vzlet II“ Valeriana Karouška a Jiřího Nováka, která prochází restaurováním pod taktovkou Galerie hlavního města Prahy (GHMP). Na odbornou opravu uměleckého díla přispějí Karlovarské minerální vody (KMV), díky nimž vznikla také plastika Mileny Dopitové.

Od roku 1972 byla nedílnou součástí sjezdu k pražskému leteckému přístavu osm metrů vysoká plastika „Vzlet II“ prohlášená za kulturní památku. Společné dílo sochařů Valeriana Karouška a Jiřího Nováka dokončil právě druhý jmenovaný kvůli Karouškově tragické smrti roku 1970 při horolezecké výpravě na peruánskou horu Huascarán.

Po 41 letech musel být Karouškův objekt pro svůj havarijní stav demontován a odvezen do depozitáře GHMP. V současné době za přispění společnosti KMV probíhá restaurování díla tak, aby se plastika „Vzlet II“ mohla vrátit na své původní místo. „Oprava plastiky byla na základě výběrového řízení svěřena přednímu českému restaurátorovi Andreji Šumberovi, který provede rekonstrukci pláště v původním materiálu a původními technologiemi. Zároveň bylo nově navrženo řešení, které umožní odvádění kondenzované vody z vnitřních prostor sochy“ říká Magdaléna Juříková, ředitelka GHMP. Zrestaurované dílo bude GHMP předáno do konce roku 2016.

Ze vzájemné spolupráce GHMP s KMV vznikl nápad na vytvoření uměleckého díla, které plastiku „Vzlet II“ nahradí po dobu jejího restaurování. „Dlouhodobě podporujeme českou kulturu, umění a české umělce. Společně s GHMP jsme oslovili tři vybrané umělce, z jejichž návrhů zvolila výběrová komise složená ze zástupců GHMP a společnosti KMV vítězný návrh autorky Mileny Dopitové,“ popisuje vznik nového díla Alessandro Pasquale, generální ředitel společnosti KMV.

„Sestava tří částí objektu připomíná vřídlo pramene nebo architekturu například kaple, brány apod. Celková kompozice rozvíjía akcentuje vícepohledovost objektu. Hlavy orlů dominantně charakterizují sílu, odvahu a jistotu v dosažení následných cílů,“ dodává Dopitová.

Dílo se sestává ze tří na sebe umístěných, vzájemně se protínajících siluet orla železné konstrukce z jacklů s vnějším plechovým pláštěm. Každá je provedená v jiném odstínu červené. Rozměr je v půdorysu 10 m x 9 m a výška je 7,6 m.

(Text a foto Galerie hlavního města Prahy)

Listopad 2015

• U letiště Václava Havla přistála orlice

• Čím žije Praha 6

• Transcontinetal race 2015 – rozhovor

• Co všechno se můžete naučit

s ateliérem Mozaika?

• Od nemoci ke zdraví – Z historie

Ústřední vojeské nemocnice

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Kratochvílova

• Místo šečího domečku rubikova kostka

• Podstata půvabu zůstává skryta

• Pátek 13. aneb kdy to bouchne…

říjen 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Thu, 01 Oct 2015 00:00:00 +0000

musím se vám s něčím svěřit: za svůj největší nedostatek ve vzdělání považuji fakt, že neumím hrát mariáš. Ne, že by mi to nějak vadilo při výkonu mého povolání. Ani v manželství nepozoruji, že by tím žena citelně trpěla. Dost možná je to spíše naopak. Ostatně je to oboustranné. Jenomže mně přijde vždycky nesmírně líto, když zaslechnu termíny jako betl, durch, ré a vůbec nevím, o co jde. Ani rozdíl mezi licitovaným a lízaným mariášem neznám.

Některé karetní dovednosti ale mám. Pochytil jsem je již v raném dětství ve hře zvané Kvarteto, když jsem poctivě zkoumal, kteří z mých spoluhráčů asi tak mohou mít v ruce obrázky králíčka, jež jsem se rozhodl v lítém karetním mači získat. Dodnes se pamatuji, jak jsem stále vyhrával. Teprve mnohem později mi došlo, že moji laskaví rodiče a další příbuzní tomu mohutně napomáhali. Brzy mě však Kvarteto přestalo bavit, protože jsem objevil mnohem napínavější hru: Černého Petra. To byly nervy, jestli se mi podaří složit z karet dvojice a nezbude na mě ta jediná nechtěná!

Postupem doby jsme s kamarády poznávali další a další karetní hry, z nichž nejraději vzpomínám na tu s názvem Závazky, kterou jsme hrávali celá odpoledne a večery a jejíž pravidla jsem dávno úspěšně

zapomněl. Později nastal čas hazardní hry Prší, kterou umím dodnes (dokonce ve dvou variantách) a jež se patrně stala vrcholem mého karetního umu.

Pravda, určitou dobu jsem ovládal i pravidla Kanasty, ale tato znalost mi nevydržela déle než několik dnů po jejich důkladném nastudování. Chyběla ale praxe a pravidla se tak z hlavy opět vykouřila.

Velmi tajemným a přitažlivým (leč platonickým) je pro mě Poker. Jak nádherně zní názvy jeho karetních kombinací: fl eš, kvarta či plný dům. Nejsilnější kombinací je Královská fleš, což je postupka dolů jedné barvy v pořadí eso, král, dáma, kluk a desítka. Chytré hlavy vypočítaly, že šance hráče k jeho dosažení ihned po rozdání karet je 1:649740. Z toho plyne, že ani při odehrání stovky her denně by tato kombinace vůbec nemusela přijít ani po skoro 18 letech nepřetržitého hraní. I když mně hraní Pokeru není dáno, rád se dívám na jeho turnaje v televizi. Ohromují mne svojí okázalostí a atmosférou a také faktem, že ač mají komentář v češtině, kvůli rozsáhlému hernímu žargonu nerozumím prakticky ničemu, co spíkr říká. Jako by mluvil svahilsky.

Karty se hrají i jinými než „klasickými“ způsoby, tedy že by se pomocí jejich hodnot mezi sebou trumfovali dva nebo více hráčů.

Takovým příkladem je Pexeso, o němž jsem ani netušil, že rovněž spadá do kategorie karetních her. Ale mohou to být třeba i vědomostní karty s otázkami nebo dosti rozšířené sběratelské karetní hry, nejčastěji s motivy fantasy nebo sci-fi příběhu.

Úplně samostatným fenoménem jsou tarotové karty a vykládání osudu z karet patří k tradičním disciplínám každé slušné vědmy.

Karty jsou našimi každodenními souputníky, i když s karbanem nechceme mít nic společného. Jak to? V peněžence přece míváme platební karty (debetní i kreditní), naše počítače, notebooky, tablety a podobné vymoženosti mají grafické a zvukové karty, bez paměťových karet by nám byly k ničemu digitální foťáky nebo kamery atd.

Karty mají své zastoupení i ve sportu. Nejznámější jsou ty žluté nebo červené ve fotbale.

Rovněž každý větší obchod mívá svoji věrnostní kartu.

Smutně populární je také Opencard, když pražský magistrát evidentně vsadil na špatnou kartu. Nebo na falešnou? V tom nikdo své karty nevyložil. A já vsadím vše na jednu kartu, že ani nevyloží.

Jiří Hruška

Říjen 2015

• Čím žije Praha 6

• Bylo by pěkné přivézt olympijskou

medaili – rozhvor s Janem Kudličkou

• Od nemoci ke zdraví – Dobrého zubaře

lze poznat až z dlouhodobé zkušenosti

(2. část)

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Koulova

• Hlava to ví – Galerie Makráč vystavuje

Trychtýře Petry Křivové

• SPAFI

• Výtvarný ateliér Mozaika

září 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Tue, 01 Sep 2015 00:00:00 +0000

přemýšlím mnohdy docela dlouho dopředu, o čem budu v úvodníku psát, aby to mělo hlavu a patu, dalo se to číst, a také pokud možno přineslo něco nového, vtipného nebo zajímavého. Už dlouho jsem chtěl napsat o Semaforu, o jeho nelehké situaci, do níž se bez svého zavinění dostal díky snížení slíbených dotací, o tom, jak musí – už zase, bohužel – kvůli tomu bojovat o svoji existenci. Divadlo, které je stejně legendární jako to Osvobozené, tvůrce, který stojí v jedné řadě s W+V. Jenomže na tuhle legendu se můžete pořád ještě jít podívat naživo!

Mezitím uplynuly prázdniny, školní i divadelní, a Jiří Suchý vypracoval plán, jak mizině čelit. Včetně bleskového napsání a zinscenování hry Mizina číhá (viděl jsem předpremiéru, moc jsem se bavil a vřele doporučuji). Plán zveřejnil na svých webových stránkách a facebooku a svoje příznivce mající rádi poetiku a humor Semaforu (mezi ně se hrdě řadím i já) požádal o jeho šíření. A k tomu opravdu došlo mírou nevídanou. Vzedmula se ohromná internetová vlna podpory a nabídek pomoci, až to zaskočilo i samotného klasika.

Ale protože ne všichni mají možnost běžně pracovat s počítačem, řekl jsem si, že nejlépe přispěji svoji troškou do mlýna, když nápadům pana Suchého na to, jak Semafor alespoň částečně ekonomicky stabilizovat, věnuji prostor úvodníku v tištěném časopise. A to hned vzáří, tedy na počátku divadelní sezóny, pro Semafor už 57. (slovy padesáté sedmé).

Jiří Suchý zveřejnil jakési devatero způsobů, jak Semafor zachránit a záleží na každém, jestli nějaký z nich oslyší. Dále budu volně citovat.

První bod je nejjednodušší: uživatelé facebooku mohou svoji podporu vyjádřit tím, že na svých stránkách rozšíří odkazy na zásadní sdělení a články divadla.

Také druhý způsob je jednoduchý: prostě si zakoupit vstupenku na představení v začátku sezony, kdy návštěvnost divadel bývá znatelně nižší než v pozdějších měsících. (Aktuální program Semaforu na září a kontakt na pokladnu naleznete na str. 12).

Třetím způsobem pomoci je zakoupení tzv. Předražené vstupenky. Divák se může dobrovolně rozhodnout, přihodí-li k ceně lístku ještě 100,- Kč navíc. V tom případě dostane výtvarně zpracovaný certifi kát, že se stal šlechetným sponzorem divadla Semafor. (Jelikož se nepřestávají ozývat hlasy těch, kteří se do divadla nedostanou, a přesto by chtěli přispěchat ku pomoci, chystá se i další typ certifikátů.)

Za čtvrté může divadlo podpořit ten, kdo si zakoupí bibliofilské vydání publikace, nazvané Ilustrovaná historie pohrom, které potkaly Semafor během jeho 56 sezon. Autorem kreseb i textu je Jiří Suchý, publikace vychází začátkem září v nákladu 300 číslovaných kusů, stojí 1 500,- Kč a pořídit si ji lze v prodejně Klokočí u vchodu do divadla.

Pátý bod nabídky je určen zámožnějším občanům. Za 2 500,- Kč se mohou v sobotu 17. října zúčastnit velmi okázalé galapremié-ry semaforského koncertu KURT WEILL – BALADY A SONGY, který bude přenášet Česká televize. Zmíněný skladatel je znám jako autor písní ve slavné Žebrácké opeře Bertolda Brechta nebo později řady brodwayských muzikálů. Jiří Suchý se pokusil tuto klasiku odít do současnějšího roucha, a to způsobem sobě vlastním.

Šestý bod je určen firmám, kterým Semafor za jejich sponzorství nabízí zapůjčení divadelního sálu (pouze za náklady) s případnou účastí vyžádaných protagonistů divadla (bez nároku na honorář) a řadu dalších protislužeb jako projevu vděčnosti za pomoc v horších časech.

Sedmý bod – od listopadu bude možné pořídit v pokladně dárkové bianco vstupenky, které budou mít výtvarně pojednanou vánoční obálku a které později obdarovaný bude moci vyměnit za lístky na představení dle svého výběru.

Za osmé: pro sběratele a pamětníky budou od prosince v obchodě Klokočí k dostání nejrůznější historické semaforské tiskoviny (novoročenky, pozvánky, staré programy apod.)

Posledním, devátým bodem by byla podpora veřejnému apelu a pozvednutí hlasu všech příznivců divadla Semafor. Podle J. S. je přichystán jen pro všechny případy, až kdyby předešlé aktivity selhaly. Snad neselžou.

Jiří Hruška

Září 2015

• Čím žije Praha 6

• Bezpečný svět –

rozhvor s Kateřinou Tschornovou

• Praha 6 hostí sochařský festival

SCULPTURE LINE

• Od nemoci ke zdraví – Dobrého zubaře

lze poznat až z dlouhodobé zkušenosti

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Jílkova

• Každý má v předmětech své koně!

• Bílá józe sluší

• Výtvarný ateliér Mozaika

červenec 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Wed, 01 Jul 2015 00:00:00 +0000

nedávno manželka pravila: „Nemám pas.“ Je poměrně štíhlá, ale že by pas vůbec neměla, to tedy ne, pomyslel jsem si. V přímém porovnání s mým velkomožným pasem to jsou sice opravdu malé hodnoty, ale dokud nejdou do záporných čísel, pas to pořád je. „Jdu si ho zítra vyzvednout na úřad,“ dodala po chvíli. „Neskončil ti taky?“ Tak takhle to je, jde o cestovní pas. No jo, skutečně tomu mému platnost skončila také. To bude tím, že si už od mládí (brzy budu moci říkat, že už od nepaměti…) vyřizujeme pasy najednou. Respektive já vždycky o zhruba tři týdny později, když je mi ženou oznámeno, že ona už nový doklad má.

Letos budu mít zpoždění zřejmě větší, neboť musím dobře uvážit věc, kterou jsem předtím ještě nikdy neřešil. Na všech dokladech mám hladce oholenou tvář, ale někdy před třemi roky jsem si nechal narůst bradku. Stojím tak před rozhodnutím, zda se před focením na nový cestovní pas oholím, nebo si zachovám současnou podobu. Jinými slovy, nakolik je pravděpodobně, že úředník na hranicích v nějaké cizí zemi bude vyžadovat, aby můj skutečný vzhled odpovídal fotografii v cestovním dokladu.

V tom případě by asi bylo výhodnější mít fotku bez vousů, protože striktnímu zástupci zákona by se dalo snadno vyhovět na místě okamžitým oholením se. Ovšem opačná situace, tedy vousatá fotka v dokladu a bezvousá tvář v reálu, by v případě nutnosti rychlé kompatibility byla mimořádně obtížně řešitelná, protože nechat si narůst byť jenom bradku je záležitost poněkud zdlouhavá. Tak ještě uvidím.

Nicméně co je to bradka oproti pořádnému plnovousu, který opět po delší době začíná být populární. Ten roste o poznání déle. Hodně jej nosí mladí muži, i když (nebo právě proto) potom vypadají o dost starší. Není to nic nového, vzpomeňme si na podobizny v učebnicích dějepisu: důstojní vousáči na nás hledí na každé druhé stránce, mnozí vypadají jako úctyhodní kmeti, ale ne vždycky je to pravda. Třeba Jana Nerudu neznáme jinak než s bujným vousem, který mu opticky přidával léta, ale skutečnost je taková, že zemřel v pouhých 57 letech.

Když jsem si onehdy prohlížel historické rodinné fotografie, byla na těch nejstarších vousáčů převaha. Postupně pak místo plnovousů přibývalo bradek, bíbrů, knírů a dalších úprav vousů, až na snímcích od 30., 40. let minulého století začaly mít navrch oholené tváře. Husté plnovousy se staly víceméně raritou a v obecném povědomí byli jejich nositeli zejména hajní, filosofové, vědci, blázni a Krakonoš. Říká se, že móda se vrací a platí to i zde. Kdo chce jít s dobou a rostou mu vousy, nechá se zarůst, aby vypadal jako starozákonný prorok. Pochopitelně to není ten pravý důvod, ale to je vedlejší. Zdálo by se, že se to týká výlučně mužů, ale existují i výjimky – jistě jste slyšeli o zpěvačce Conchitě Wurst, která se stala vítězkou Velké ceny Eurovize v roce 2014 a díky tomu i světovou celebritou. Má pružnou sexy postavu, dlouhé vlasy a místo bujného poprsí bujný vous! Pochází z Rakouska, ale i když o sobě mluví v ženském rodě, je to prostě nakonec přece jenom chlap, respektive travestizpěvák.

Dnešním vousáčům, kteří si pěstují upravený plnovous, se ve světě módy říká lum-bersexuálové. Ti pravověrní nosí nejraději flanelové košile (ovšem značkové a dosti drahé), pevné farmářské boty a denimové kalhoty (platí o nich totéž, co o košilích). Ale neplatí to vždy. Zdá se, že také u nás přibývá mužů s plnovousem geometrickou řadou. A kdy je pro pány nejlepší nechat se zarůst a změnit zásadně image? Samozřejmě o dovolené, kdy je snadnější nechat holící potřeby v nečinnosti. Jenom v takovém případě o svém návratu domů včas informujte všechny zainteresované, abyste předešli trapným omylům.

Hezké léto!

Jiří Hruška

Červenec 2015

• Čím žije Praha 6
• Léto budiž pochváleno

• Od nemoci ke zdraví – Kůže

je náš největší orgán (2. část)

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Morstadtova

• Vítejte mezi Lvíčaty

• Pražské filmové prázdniny 2015

• Horká kletá

červen 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Mon, 01 Jun 2015 00:00:00 +0000

je to blaho, vozit se metrem na Bořislavku (tedy na stanici s tímto jménem, samotná Bořislavka je trochu jinde), Veleslavín, Petřiny nebo k Nemocnici Motol. A to zvláště nyní, kdy konečně bylo zrušeno pásmování a na Petřiny jezdí všechny vlaky a nikoliv pouze každý druhý. To bylo strachu, že nové metro nebude vytížené a že trasa tímto směrem vůbec neměla být vedena. Ještě ráno 6. dubna, jenom pár hodin před otevřením prodlouženého áčka, vystupoval v televizi jakýsi dopravní expert, jenž s velmi povýšeným výrazem označoval nové stanice za takřka zbytečné, obsluhující pouze mizivé množství cestujících a investice do metra v této části Prahy za nešťastné a nesmyslné. Jsem rád, že již v prvních dnech a týdnech provozu se jeho názor rychle ukázal býti zcela mylným a mimo mísu, jenom mě poněkud straší fakt, že takový člověk vůbec může dělat odborného poradce a aktivně ovlivňovat změny v hromadné dopravě.

Na otevření stanice Petřiny mám humornou vzpomínku. Chtěl jsem si vyzkoušet výstup výtahem přímo z nástupiště a spolu s dalšími spoluobčany do jednoho z nich nastoupil. Výtah se však projevil jako poněkud rozvážný a trvalo mu trochu déle zavřít dveře. Patrně i proto, že jeden ze spolucestujících netrpělivě střídavě mačkal tlačítka s označením pater: -1, -2, -3. Když se dveře stále nezavíraly a na displeji pořád svítilo -3, prohlásil muž autoritativně: „Vidíte? Jsme přetíženi. Poslední tři musí vystoupit!“ Někdo se mu pokusil vysvětlit, že svítící mínus trojka je označením podlaží, v němž výtah stojí, ale muž se nedal: „To určitě, už jste někdy viděli patro -3? Takový nesmysl. Poslední tři lidé musí z výtahu ven, tak je to!“ Nu, někdy nemá cenu se hádat.

Na dosavadním pásmovém provozu metra jsem na vlastní kůži poznal i ošidnost statistiky. Při jízdě z centra jsem měl 50% šanci, tedy

1 : 1, že vlak, jímž pojedu, nebude mít konečnou už na Dejvické. Věřte nevěřte, abych nemusel při cestě domů vystupovat, to se mi stávalo tak v jednom z deseti případů. Naopak moje žena měla štěstí, že jí téměř vždy přijel ten správný vlak a čekat na něj musela jen opravdu výjimečně. Ale když se to sečte a vydělí, odpovídalo cestování naší rodiny ideálnímu statistickému poměru každého druhého spoje. Akorát, že já jezdil domů o deset minut déle než manželka, a to na stejné trase z centra.

To, že statistika věda je, je nesporné. Vyplývá z ní i to, že Den daňové svobody letos nastane 22. června, už se tedy jenom párkrát vyspíme. Tehdy přestaneme pracovat na pokrytí veřejných výdajů a všechen náš další výdělek nám už zůstane pouze pro vlastní potřeby. Je to samozřejmě pomyslné. Ostatně jak takové výpočty někdy vznikají, jsme viděli na předchozím případě.

Jaké další významné dny připadají na červen? U nás nejznámější je asi Mezinárodní den dětí (1. 6.). Ale pozor, už 5. června následuje Den rozvoje a vzdělání dospělých.

15. 6. je Mezinárodním dnem odpůrců vojenské služby. Vzhledem k tomu, že u nás máme pouze profesionální armádu, nejeví se nám možná tento den jako aktuální. Doufejme, že to tak vydrží.

30. června žáci a studenti obdrží ve školách vysvědčení a hurá, jsou tu prázdniny.

Vlastně ještě jeden mezinárodní den mě zaujal. Připadá na 21. června a třeba má i více významů, každý si dle své fantazie a zkušeností může určit ten svůj. Je to Mezinárodní den trpaslíků.

Jiří Hruška

Červen 2015

• Čím žije Praha 6
• Shakespeare nepotřebuje žádné

aktualizace –

rozhovor s Martinem Hilským

• Američtí vojáci v Ruzyni

• Od nemoci ke zdraví – Kůže

je náš největší orgán

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Štefkova

• Hvězdy vycházejí na Ladronce –

RESPECT FESTIVAL budí respekt

• Příběh Sýra Ementála

• Hnědé zlato s vůní jasmínu

květen 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Fri, 01 May 2015 00:00:00 +0000

mnohým velkým objevům a vůbec pokroku v lidských dějinách předcházely neúspěšné pokusy a omyly, které vedly do slepé uličky. Bez omylů by se ale vývoj lidstva nekonal, protože ukázaly, kudy cesta nevede, a přinášely poučení, jak se chybám příště vyhnout. Vždy se našel někdo, kdo se při hledání něčeho nového rizika omylů nebál, konec konců vždyť chybovati je lidské.

Dnes chci však mluvit o zcela jiné sortě omylů. Jistě, každý má na omyl právo, ale nesmí to být výmluva na nedbalost a šlendrián. Bohužel, větu „Jsem jenom člověk!“ či jinou její variantu lze slyšet čím dále, tím častěji a vyslovuje ji obvykle ten, kdo se dopustil nějaké chybky nebo omylu, jež postihly někoho jiného a který konstatováním své příslušnosti k lidskému rodu zdůvodňuje svoji lajdáckost. Následky sice nebývají nijak fatální, ale dokážou otrávit. Třeba když řidič v autobuse zapomene na oznámení aktuální stanice, načež na té příští zazní z reproduktoru název již minulé, což se šofér ne vždy úspěšně snaží napravit přenastavením systému, takže na další stanici se ozve už úplný nesmysl. A vy, protože to tam neznáte, s důvěrou v hlášení vystoupíte a následně poznáte, že to bylo předčasné (nebo naopak pozdě). Po kontrole jízdního řádu a zjištění, že další spoj z úsporných důvodů jede nejdříve za půl hodiny, jdete pěšky tam, kam jste chtěli docestovat autobusem. Spílajíc řidiči, jenž opomněl hlášení spustit, byste v té chvíli spíše než tomu, že je jenom člověk, přemýšleli o jiném jeho zařazení do živočišné říše.

Smažený řízek s bramborovým salátem je klasika, které rád neodolám. Řízek může být telecí, vepřový, krůtí, kuřecí… Když si objednám takový nebo makový, připravuji si chuťové buňky už předtím, než přistane přede mnou na stole. O to větší je rozčarování, když oproti očekávání má základ objednaného šnyclu původ spíše v kurníku než ve chlívku. Kuchař se spletl. Nebo číšník? Když jsem se ho zeptal, rozhořčeně odpověděl: „Jsem jenom člověk, pane!“ Do té chvíle jsem o tom nepochyboval, leč podstatu věci to jaksi nevyřešilo.

Rámovat obrazy si nedávám moc často, stěny bytu máme už obsazené. Místečko na jednu z drobných grafik se však ještě našlo. Dlouho jsem vybíral vhodný rám, velikost a barvu pasparty a těšil se, až si pro zarámovaný obrázek dojdu. Výsledek dopadl na první pohled výborně, jenom jedna drobnost se nepovedla: očko na druhé straně rámu bylo zapuštěno tak, že po zavěšení by grafika visela vzhůru nohama. „Jejda, chybička se vloudila,“ pravil vesele rámař. „Nu což, dám Vám slevu.“ Ani jsem nečekal, až mne ten dobrý muž upozorní, že je jenom člověk a slevu jsem rovnou odmítl. Druhý pokus se mu už podařil.

Zdánlivě drobná nedbalost však může zavinit i dalekosáhlé důsledky. Mezi ně patří například selhání techniků řídícího centra NASA majících na starosti průzkumný program sondy Mars Climate Orbiter. Ta měla sledovat klimatické podmínky na rudé planetě. Devět měsíců cestovala vesmírem, pak měla být navedena na oběžnou dráhu Marsu, vstoupit do jeho atmosféry a proletět v bezpečné vzdálenosti nad povrchem. Sonda však klesla nad povrch planety příliš nízko a zvýšeným třením o hustší vrstvy atmosféry se doslova upekla a zřítila se. Vyšetřování ukázalo příčinu, jež spočívala v triviální lidské chybě: navigační příkazy ze Země byly sondě zasílány v USA používaných anglických jednotkách, zatímco sonda sama byla naprogramována v jednotkách metrických.

Jiří Hruška

Květen 2015

• Čím žije Praha 6
• Nastupte si, stanic metra

Nádraží Veleslavín je v provozu

• Američtí vojáci v Ruzyni

• Od nemoci ke zdraví – Činnost ÚVN

ve prospěch zřizovatele

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Fragnerova

• Nohy na kolečkách – Prahou 6 in-line

• Nesmrtelný Elvis, Route 66 a Midway

nejen pro veterány – Kalifornie romantická

a naposledy

• Dejvice hostí Noc literatury 2015

duben 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Wed, 01 Apr 2015 00:00:00 +0000

bez mučení se přiznávám, že rozhodně nepatřím k lidem, kteří berou jídlo pouze jako nutnost k přežití. A to po formální i obsahové stránce. Netrpím ani žádnými předsudky – jím maso, jím mléčné výrobky, jím zeleninu a ovoce, jím slané, pálivé, kyselé, sladké i kombinace všech těchto chutí. Jediné, co nemusím, je většina těstovin. Nevím, jak jsem ke svému rezervovanému vztahu k nim přišel, ale mám jej, a to silně vyvinutý. Přitom špagety si dám rád, ale jedině s kečupem. Vím, že je to úchylka a milovníci italské kuchyně si klepou na čelo. Pamatuji si i rozladění jisté kolegyně, která po návratu z poznávací cesty z Itálie sezvala domů několik přátel na slavnostní večeři a šokovaně pozorovala, jak na pracně vytvořenou a vymazlenou těstovinovou specialitu, nadívanou masem a zeleninou a ještě doplněnou o dvě různé smetanové zálivky, čtyři z pěti pozvaných hostů lejí kečup. Nazvala nás barbary a jediného, který odolal a ten rudej upatlanej blivajz (kolegyni cituji doslovně) nepoužil, si později vzala za muže. Nemyslím, že by to byl ten rozhodující důvod jejich svazku, ale kdo ví, třeba to byl určitý podnět…

Dlouho jsem nemohl jíst koprovou omáčku a kopr vůbec. To jsem raději hladověl. Jednou jsem se služebně ocitl v Moskvě a záhy přišel na to, že jsem si s sebou zapomněl zabalit zubní pastu. Blízko u hotelu jsem si všiml drogerie, a tak jsem zašel napravit své opomenutí a koupil si pastu místní provenience. K ní jsem si nechal ještě zabalit i velký sprej s lesní vůní (rovněž místní provenience), neboť se mi zdálo, že v hotelovém pokoji zřejmě nedávno proběhly jakési úpravy typu lepení podlahy, lakování nábytku nebo podobně a od té doby asi nebyl moc často větrán. Zkrátka v něm byl těžký vzduch. Večer po návratu na pokoj jsem si blahořečil, že mne napadlo osvěžovač vzduchu koupit a hned jsem jej použil. Důkladně jsem rozprášil část jeho obsahu a strnul – sprej obsahoval totožnou„vůni“, která mi v pokoji tak vadila. Pokojská na závěr úklidu evidentně vždy použila stejnou značku. Otevřel jsem okna dokořán, odešel do koupelny a rozhodl se vyzkoušet novou zubní pastu. Chutnala zvláštně, po ústech se mi rozlil pocit něčeho známého, ale nemohl jsem přijít na to, co to bylo. Po dvou, třech vteřinách mi svitlo – zubní pasta měla příchuť kopru, který mi teď lezl ven i ušima. To by mě tehdy opravdu nenapadlo, ale v zemi, kde zítra znamená již včera, zřejmě výrobci k podobným vůním a příchutím dospěli mnohem dříve než na Západě, kde teprve dneska je k dostání parfém s odérem masa grilovaného na ohni, zmoklého kompostu nebo romantické bažiny. Zatímco takové kosmetice jsem zatím nepřivykl, kopr jsem nakonec vzal na milost.

Ano, mám jídlo rád a dovedu si je patřičně vychutnat. Pravdou je, že zejména ryby vychutnávám natolik, že už před lety manželka zkrátila slavnostní kapří večeři na Štědrý den pouze na jediný chod, aby se děti vůbec dočkaly nadělování dárků. Naštěstí ji dodnes nenapadlo, že kdyby místo kapra servírovala těstoviny, mohla by být nadílka raz dva.

Jiří Hruška

Duben 2015

• Čím žije Praha 6
• Šaty s osobitým rukopisem

– rozhovor s Natali Ruden

• Od nemoci ke zdraví – Rehabilitace pomáhá

s návratem do běžného života

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Plojharova

• Zlatý řez

• Kompas do lepších časů

• Angels Landing, Kalifornie a další zázraky

březen 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Sun, 01 Mar 2015 00:00:00 +0000

ačkoliv jsem dodržoval všechny rady, kterak nedostat chřipku (jimiž se sdělovací prostředky jen hemžily), onemocněl jsem jí poměrně záhy a přispěl tak k vrcholu epidemie. Ohleduplně jsem si vzal dovolenou, abych viry nešířil v práci, v hromadné dopravě či v obchodě a nechal propadnout i lístky do divadla. Bacilům to bylo patrně líto, s o to větší vervou se vrhli na manželku. Doma to vypadalo jako v lazaretu a nejpreferovanější činností se pro nás oba stalo ležení v posteli. Každý ve své. Je pravda, že proti této (ne) aktivitě nemám závažnějších připomínek ani když jsem zdravý, ale tentokrát mě ležení a povalování už vážně nebavilo. Jenomže nic jiného nám nemoc příliš neumožňovala. A tak jsem smrkal, kašlal a frkal, potil se, bolelo mě všechno, ani číst jsem si pořádně nemohl. Zmohl jsem se leda na to pustit si televizi nebo video a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nijak zvlášť pozorně sledovat zpravodajství nebo pohádky. Vlivem horečky mi ale jedno splývalo s druhým. Když teplota klesla, váhal jsem, zda jsem se prve nestal obětí halucinací a raději si ověřil zpětně, na co jsem se den předtím v televizi díval a co jsem si pustil na vi-deu. Musím říct, že jsem docela užasl. Halucinace jsem žádné neměl, pouze jsem náhodou bezprostředně po sobě zhlédnul dva pořady, z nichž obou si dovolím níže doslovně citovat. Aby nedošlo k záměně, uvádím pro jistotu rovněž osoby a obsazení. Jak to tedy bylo? Na videu jsem si pouštěl už klasickou filmovou pohádku Šíleně smutná princezna (při níž jsem si v povědomí broukal jednu písničku) a hned poté jsem sledoval zprávy:

„Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé.

Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme,

budeme pikliti za královské tititi.

Kujme pikle, kujme pikle, správná pikle lidi zvikle.

Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme,

lepšího nic není nad pořádný piklení.“

Josef Kemr – rádce X,

Darek Vostřel – rádce Y.

„Válková se mimochodem podělala, že.“

„No.“

„Já jí nabídl pomocnou ruku…“

„Přesně. A ona to vzdá nesmyslně, no. Klasika.“

„A mohla. Já bych tím opět demonstroval pravomoci prezidenta…“

„Mohla sedět v nemocnici a léčit se šest měsíců.“

„.protože prezident může odmítnout demisi, kterou podá ministr. Ne demisi, kterou odvoláváš, ale kterou podá ministr. Tak jsem tak chtěl učinit a demonstrovat tím svoji sílu. A ona se vzdala.“

Miloš Zeman – prezident České republiky,

Hynek Kmoníček – ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky.

V chřipkovém oblouznění se mi kouzlem nechtěného v hlavě propojilo něco vlastně zcela typického…

Jiří Hruška

Březen 2015

• Čím žije Praha 6

• Červenou kartu jsem dostal jen dvakrát v

životě – rozhovor s Jakubem Brabcem

• Břevnovský masopust

• Od nemoci ke zdraví – Rehabilitace pomáhá

s návratem do běžného života

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Gogolov

• Kompas do lepších časů

• Vstupte do historie – knihy

jako příběhy paměti

• A stín se tu počítá v dolarech. Kalifornie

únor 2015

veleslavin39@veleslavin39.cz — Sun, 01 Feb 2015 00:00:00 +0000

nepocházím z vyšších kruhů, neboť celé mé dětství (a jinošství) jsem s rodiči prožil v pouhém 1. patře dejvického činžáku. Můj nejlepší kamarád bydlel v přízemí téhož domu. Možná proto nás lákaly výšky a na maturitu jsme se dokonce učili na střeše, odkud byl krásný výhled od Hradčan až k Internacionálu. Však tam jsou dnes vybudované půdní nástavby.

Když jsem se oženil, povýšil jsem. Jistěže především díky mojí ženě, která mému životu konečně dodala ten správný směr a náplň, a pak také proto, že jsme se nastěhovali do 2. patra v paneláku. Manželka ovšem sňatkem se mnou klesla o něco dolů – ze 4. patra koleje Větrník. Nicméně ani druhé patro už tak úplně nízko nebylo, což si žena později velmi silně uvědomila v situaci, kdy zavolala z okna našeho malého synka, který si hrál venku, aby šel domů na oběd a on jí vzápětí odpověděl prakticky tváří v tvář z větví stromu rostoucího před domem. Nutno říci, že zachovala klid a moudře nepoužila pokyn: „Padej dolů!“

Četl jsem nedávno o životě v čínských velkoměstech, v nichž jako houby po dešti rostou nová sídliště velikosti Jižního města. Velikosti co do plochy, do výšky mají tamní nové obytné domy obvykle okolo 50 pater. Napadlo mě, že když bydlíte až nahoře a nejede výtah, dojdete si ráno pěšky pro noviny a domů přinesete už včerejší. Ale stejně by se mi líbilo bydlet tak vysoko…

V současné době bydlíme v 5. patře. Dlouho jsem si myslel, že tak mohu defi nitivně zapomenout na své dávné obavy z dětství, kdy jsem se bál nízké polohy bytu kvůli zlodějům, kterým by stačily pouhé štafle k proniknutí na náš balkon. Na druhé straně mě utěšovalo, že v případě požáru mohu s relativně malým rizikem skočit dolů a nic se mi nestane. Když však nedávno sousedovi nad námi ukradli z balkonu v 6. (slovy šestém) patře dvě kola, ukázalo se, že výška lupiče neodradí. Což není nijak potěšující fakt.

Patro, poschodí, štok – každý ví, co to znamená. Ale pozor, označení „podlaží“ (zastarale také „etáž“) je už něco docela jiného a může pěkně mýlit. Ve stavbař-ské terminologii je prvním nadzemním podlažím míněno přízemí, druhé nadzemní podlaží znamená 1. patro, třetí nadzemní podlaží je ve skutečnosti 2. patrem atd. Všechno je ještě komplikovanější při užití výrazů zvýšené přízemí, mezanin (či dokonce 2. mezanin) nebo mezipatro. Může se tak stát, že někdo pocitově bydlí ve 4. patře, ale v domě se zvýšeným přízemím a mezaninem se ve skutečnosti jedná o 2. patro a dle stavební dokumentace dokonce o páté nadzemní podlaží. Jedná se stále o stejný byt. Zkuste si to nakreslit, udělal jsem to zrovna tak, abych to pochopil. Citlivé povahy se mohou cítit zmateně, ale není třeba se nechat vyvést z míry, jedná se o pouhou slovní hříčku.

Slovní hříčka je oslím můstkem, jímž jsem se dostal ke dvěma slovním obratům, o něž se s vámi chci podělit, protože se mi úžasně líbí. Ten první jsem zaslechl ve Hvězdě a byl určen postaršímu muži na bicyklu, kterého jeho mladá partnerka (rovněž na kole) povzbuzovala slovy: „Přidej, jedeš pomalu jako želva pod sedativy.“ Jistě mu to pomohlo. Druhou krásnou frázi, při které jsem vnitřně řval smíchy, použil jistý kupující v oddělení potravin známého obchodního řetězce. Prodavačku vyděsil dotazem, kdeže mají rybičky v komatu. Před zraky konsternované ženy si pak do košíku vložil rybičky s tomatovou omáčkou.

Jiří Hruška

Únor 2015

• Čím žije Praha 6

• Na televizi se dívám rád – rozhovor s

Alexandrem Hemalou
• Od nemoci ke zdraví – Rehabilitace

pomáhá s návratem do běžného života

• Program divadel Semafor a S+H

• Historické osobnosti v názvech ulic

Prahy 6 – Zvoníčkova

• Osamělé artefakty Petra Vlčka

• Inspirovat se mohou všichni –

O konferenci Městské parky 2015

• Za růžemi do Entrance Gallery