Jiří Hruška         

přichází podzim a na chladné dny se připravuje celá příroda. Když venku prší, je fujavice a psa by nevyhnal (tohle pořekadlo ovšem nepočítá s chovem psů v bytě, protože když se pejskovi chce čůrat, nejen že ven jde, ale vyžene s sebou i svého člověka), říkám si, jak je to báječné být doma v teple a v suchu a že člověk je vlastně nejšikovnější zvířátko, když si to takhle umí zařídit. Jenomže mnohé potvůrky jsou natolik chytré, že se před zimou také stahují do bytečku – do toho našeho. Třeba pavouci. Vidím to na chalupě, kde si vždycky najdou nějakou cestu dovnitř a jakmile přijedeme, je mojí první povinností je vyhostit. Ženě totiž nejsou sympatičtí a tak, zatímco ona zatápí v kamnech, já zatápím pavoukům a zbavuji místnosti jejich přítomnosti. Ale nezabíjím je, opatrně, abych jim neublížil, je odchytávám a odnáším ven. Pravdou je, že moji ohleduplnost značně zneužívají, mnohdy mi uniknou a schovají se, ale i to splní svůj účel při následné kontrole prostoru je moje žena už nevidí. Tuhle však postřehla, že mi jeden pavouk utekl a musel jsem ji tudíž uklidňovat, aby neměla strach, že pavouk se jí bojí víc, než ona jeho. „No jo, bát se mně může, ale on nepozná, že jsem to já!“ lkala manželka. Přemýšlel jsem, proč tolik podceňuje svoji popularitu mezi pavouky, ale došlo mi, že má zřejmě na mysli faktor tmy, která je v noci na chalupě téměř dokonalá a kvůli které o ní putující pavouk může nechtěně zavadit.

Je to zvláštní, nakolik různý vztah lidé k pavoukům mají. Většinou jsou jim jedno, někteří se jich bojí, další je naopak chovají v teráriích, v jiných částech světa je dokonce jedí. Strach z pavouků může být dokonce takový, že se stane chorobným. Chorobné úzkosti se říká fobie. Chorobný strach z pavouků se jmenuje arachnofobie. Když jsem se díval do slovníku, zda to tak opravdu je správně, užasl jsem, jaké fobie mohou existovat a z čeho všeho může mít člověk ochromující hrůzu. Některé fobie jsou poměrně časté a vcelku snadno pochopitelné, třeba i ta z pavouků. K nim patří i známá klaustrofobie – strach z uzavřených prostor, nebo naopak agorafobie – strach z otevřených prostranství. Některé fobie jsou ale opravdu podivuhodné. Věděli jste, že byla popsána např. arachibutyrofobie – strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašídové máslo? Nebo že existuje gamofobie – strach ze sňatku? I když ta dost možná plyne z pentherafobie – strachu z tchýně. Kruciverbofobie je strachem z křížovek, nomatofobie strachem ze jmen, strobilodromofobie znamená strach z jízdy na kolotoči a xanthofobie strach ze žluté barvy nebo slova žlutý. Opravdu příznačný je název pro strach z dlouhých slov: hipopotomonstroseskvipedaliofobie. Existuje i bendofobie – strach z práce ve fastfoodu, či decrescofobie – strach ze zmenšování vlastní postavy. S jízdou na kole i s řízením motorových vozidel je patrně neslučitelná dextrofobie – strach z věcí napravo od pozorovatele, nebo dokonce hodosemofobie – strach z dopravních značek.

Lidská psychika je složitá, každého může rozhodit něco jiného a rozhodně nelze ani ty nejabsurdnější fobie zlehčovat.

Vzhledem k tomu, že zanedlouho proběhnou komunální volby, přeji vám, milí čtenáři, abyste netrpěli fronemofobií – strachem z přemýšlení, ani decidofobií – strachem z rozhodování, či hypengyofobií – strachem z odpovědnosti. Protože to by nakonec mohlo vést k pantofobii – strachu ze všeho.

Jiří Hruška         

skončily prázdniny a ve školách si učitelé v rámci prvního zkoušení nechávají od žáků vyprávět, co tito dělali v létě. Někde se na téma prázdninových aktivit píší i slohové práce. I když je jejich spektrum hodně široké, děti stále rády líčí, jak s rodiči nebo prarodiči chodili do lesa na houby nebo na borůvky a na maliny.
Málokdo ví, že podrobné informace o sběru lesních plodů projednává i vláda, a to v rámci každoroční Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky. Ministři se Zprávě věnovali již v polovině července, neboť údaje v ní obsažené jsou souhrnem za rok 2013. A jsou to údaje rekordní, protože z nich vyplývá, že rok 2013 byl rokem nadprůměrným ve fyzickém objemu sběru lesních plodin připadajících v průměru na domácnost v porovnání celého sledovaného období, v němž se u nás dané informace zjišťují – tedy od roku 1994. Na domácnost tak vloni připadlo 12,79 kilogramů nasbíraných hlavních lesních plodin, celkově jich v celé ČR bylo 53 100 tun.
V peněžním vyjádření byl objem sběru v roce 2013 v hodnotě neuvěřitelných 7 661 mil. Kč (vážně se jedná o miliardy, a pak, že se peníze neválejí na zemi!).
Jaké že to hlavní lesní plodiny pomocí šetření v reprezentativním souboru domácností statistici sledují? Jsou to houby (vloni 7,95 kg na domácnost, dohromady 33 000 tun), borůvky (úctyhodných 3,24 kg, resp. 13 400 t), maliny (0,66 kg/2 800 t), ostružiny (0,38 kg/1 600 t), brusinky (0,11 kg/400 t) a kupodivu i bezinky (0,45 kg/1 900 t).
To všechno jsme v loňském roce stihli nasbírat při průměrném počtu 25,7 návštěv lesa na obyvatele a 109,3 návštěv na 1 hektar lesa (vojenské újezdy se do plochy nezapočítávají).
Že některé plodiny nesbíráte? Asi nepatříte mezi 76 % domácností, které si vloni přinesly domů houby, nebo 46 % domácností sbírajících borůvky. Brusinky sbíralo pouze 9 % domácností, maliny 37 %, ostružiny 32 % a bezinky 13 %.
Les ovšem nedává pouze plodiny, jeho hlavním artiklem je dřevo. V českých lesích bylo vloni vytěženo 15 331 000 m3 surového dříví. Kolik z tohoto ohromného množství bylo bez jakéhokoliv dalšího zpracování vyvezeno jako klády do zahraničí, zpráva neuvádí.
Nejen lesními plodinami živ je člověk. Sbírat se dá ledacos. Pořídil jsem si příručku anglického autora Andy Hamiltona. Její název není omalený, nýbrž poněkud neomalený, zní Chlast za hubičku. Pojednává o domácí výrobě alkoholických nápojů z čehokoliv, co lze najít v lese, na lukách, v zahradách a na mezích. Věřili byste, že z kopřiv nebo z kukuřičné natě se dá uvařit pivo nebo z mrkve připravit whisky? Z vřesu je prý výborná medovina a z rebarbory vodka. Skoro to vypadá, že není třeba mít strach, až se půjdeme pást.
Já vyzkoušel Nocino, což je italský recept na likér z nezralých zelených vlašských ořechů. Macerují se v co nejčistším alkoholu, použil jsem 80% konzumní líh. I když se nápoj ve finále ředí, hovořit o likéru pro dámy v tomto případě asi dost dobře nelze. Autor píše, že by k němu mělo být přiloženo zdravotní varování, protože likér je tak dobrý, že je silně návykový. Upozorňuje, že Nocino způsobuje kocovinu a klidně může zmenšit mozek konzumenta do velikosti vlašského ořechu, z něhož je vyroben. Protože správně mají lahve s likérem minimálně rok odpočívat v tmavém sklepě, budu vás o velikosti mého mozku informovat až poté.
A nyní vzhůru do lesů, sezóna sběru lesních plodin stále trvá a loňský rekord je pořád možné překonat!

Jiří Hruška         

zaujala mne novinová zpráva, že Hlavní město Praha dá vypracovat jednotný systém značení veřejných toalet. Cílem je zlepšit cestu k nim, a zabránit tak znečišťování veřejných prostranství. Systém umístění značek upozorňujících na veřejné toalety usnadní jejich vyhledání. Což o to, záměr je to chvályhodný, ale jednak je třeba mít natolik hustou síť těchto zařízení, aby zoufalec se zkříženýma nohama či s břichobolem nehledal příliš dlouho, a jednak existují i tací, kterým ani sebelepší orientační značení nezabrání, aby nevyužívali veřejná prostranství pro svoji potřebu. A to nejen v přeneseném slova smyslu.
Pravdou je, že přísloví „sytý hladovému nevěří“ může mít i jiný význam. Zkrátka, dokud nebudete akutně potřebovat ulevit si, nepřijde vám problematika veřejných záchodků nijak aktuální. A potom „pozdě bycha honit“, jak praví jiné přísloví.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na knížku, která se mi dostala nedávno do rukou. Jmenuje se Veřejná místa pro intimní chvilky. Název je to přitažlivý, ale zklamáním pro některé bude podtitul, který vše upřesňuje: Proměny pražských veřejných záchodků. Ano, i na toto téma se dá napsat kniha s více než 270 stránkami, a vězte, že velice, převelice zajímavá. Její autor Jaroslav Jásek shromáždil a prostudoval množství historického materiálu a rozepsal se o dějinách i o nedávné minulosti zařízení a staveb, které jistojistě každý z nás zná z osobní zkušenosti. Nepojednává o veřejných toaletách v restauracích, v kulturních zařízeních, na sportovních stadionech apod. Předmětem jeho pozornosti jsou malé, samostatné stavby, vzniklé za svým specifickým účelem. Čtenář se o záchodcích v Praze dozví zajímavá fakta, z nichž některá si dovoluji volně citovat, neboť nejsou obecně známa.
První veřejný záchod v Praze je zmíněn již v roce 1472. Stál u brány na Újezdě na Malé Straně. Další veřejná zařízení se patrně vyskytovala i jinde, ale žádné zprávy o nich nejsou. Až v polovině 19. století, přesněji v roce 1853, městská rada vydala předpis, nařizující denní čištění veřejných toalet, což dokládá jejich existenci. V roce 1885 stálo na území Prahy celkem 24 veřejných záchodků. V následujících letech jejich počet vzrůstal, protože se stal vcelku zajímavým předmětem soukromého podnikání. Největší výstavba a rozmach veřejných toalet ale nastal ve 20. a 30. letech dvacátého století. Řada z nich slouží po dílčích modernizacích svému účelu dodnes, jiná zanikla již před desítkami let, další byly přestavěny na trafiky, stánky s občerstvením nebo restaurace teprve nedávno.

Staveb veřejných toalet na území jednotlivých pražských čtvrtí uvádí knížka celou řadu. V Praze 6 například tu na rohu dnešních ulic Dejvické a Václavkovy. Záchodky spolu s městskou váhou zde vznikly v roce 1927. Městská rada jejich stavbu zadala staviteli Václavu M. Havlovi. Budka pro obsluhu byla umístěna na povrchu, samotné toalety v podzemí, které bylo prosvětleno pěti luxferovými stropními otvory. Patřily k základní vybavenosti uliční tepny tehdy vznikajících moderních Dejvic architekta Karla Engela a jsou důkazem, že tehdejší radní, architekti a developeři přemýšleli při realizaci svých plánů komplexně. Všichni dnešní by si z nich měli brát poučení.

Jiří Hruška         

myslím si o sobě, že mám velmi dobrou orientaci. Tedy orientaci v reálném prostoru. Ještě lépe řečeno: orientaci v terénu. V reálném terénu, ne na mapě. Prostě při hledání hub v lese nezabloudím, v cizím městě se neztratím už na nádraží a na dovolené najdu relativně bez problémů svůj hotel. To ovšem platí pouze tehdy, nemám-li s sebou mapu. S ní to bývá mnohem horší. Mapy nemám rád, možná i proto nijak nevynikám v zeměpise. Žena často dává před známými k lepšímu letitou historku o tom, jak jsem kdysi plánoval cestu z Evropy do Afriky a jako nejkratší možnou variantu přechodu z jednoho kontinentu na druhý jsem navrhoval spojnici Španělsko- Egypt. (To však patří dávné minulosti. Dneska už vím, že do Egypta je nejkratší cesta přes Ruzyň.) Je to tak, moje nechuť k zeměpisu se odvíjí od toho, že nemám rád mapy. Mapy mě totiž mockrát zklamaly. Při cyklistické přípravě si z jejich vrstevnic jen horko těžko dokážu udělat představu, jak prudký kopec mě čeká a pokud se nejedná o nějaký známý vrch, o němž je mi známo, kde leží a odkud se naň jede, činí mi i problémy poznat, zda je na mapě svah zakreslen z mého směru do kopce či z kopce. Žena o tomto mém nedostatku ví a je schopna jej kdykoliv bezohledně zneužít. Z údajně nenáročné, maximálně dvacetikilometrové projížďky na kole, relaxačním tempema po rovince, se v průběhu cesty pomalu stane boj o život (o můj). Tachometr už dávno načal pátou desítku kilometrů, ale my, i když kličkujeme, jedeme na kole stále stejným směrem pryč od domova (vím to, protože slunce mě pálí pořád do stejného ucha – to jsem se naučil ve Vinnetouovi). Navíc jedeme většinou pouze do kopce a ještě ženeme jako blázni. Když se vzbouřím, podá mi má žena s líbezným úsměvem mapu a praví, abych si tedy jel, kam chci a vybral kratší trasu. Na mapě! Většinou ale neztratím glanc a díky své již zmíněné velmi dobré orientaci v reálném prostoru dokážu brzy najít nejbližší hospodu (a bez mapy). Proto si raději na cyklistické výlety s vlastní ženou dávám dobrý pozor a trvám většinou na tom, že pojedeme na Třeboňsko, protože tamní rybníky mi zaručují rovinu (jinak by se přece vylily). Navíc uvažuji o koupi elektrokola, které by mě s ledasčím smířilo…
Patrně ze všech map nejvíc nesnáším autoatlasy. I moje žena, která je jinak mapami posedlá, nemá pro žádný autoatlas příznivého slova. Máme jich několik od té doby, co jsme kdesi marně hledali napojení na dálnici, která však v našem autoatlase vůbec nebyla zakreslená. Vzhledem k tomu, že v naší republice není tempo výstavby dálnic nijak závratné, lze si odvodit, jak staré vydání jsme asi měli. I pořídili jsme si nejnovější vydání, a pak postupně nakoupili ještěněkolik dalších autoatlasů od různých vydavatelů. Objevil se totiž problém, se kterým jsme nepočítali. Většina našich cílů, nebo náš okamžitý výskyt na místech, z nichž zrovna potřebujeme najít únikovou cestu, se vždy, ale opravdu vždy a zásadně nalézá na překladech jednotlivých stran atlasu. Nevím, kdo se nám chtěl takhle pomstít, ale klad listů ve všech autoatlasech, které jsme pořídili, musel vyžadovat detailní znalost našich zvyků a cyklistických či motoristických potřeb, protože jinde, než na samotných okrajích a překladech map se cesty naší rodiny prakticky nevyskytují. Obzvláštní schválností je, když název obce i číslo silnice, které momentálně hledáme, jsou rozdělené (a to bez ohledu na gramatická pravidla) a pokračují na dalším listu, který je však třeba najít až o několik stran jinde, protože autoatlas je většinou řazen kolmo na směr naší jízdy (další schválnost). Tady už většinou dochází trpělivost i ženě. Naštěstí chápe, že jsou věci, za něž skutečně nemohu. Ani GPS navigace pro nás není řešením. Zvláště po zkušenosti, kdy jsme na jedno místo jeli s přáteli dvěma auty, obě posádky se řídily pokyny přístroje a ke konci jsme se několikrát potkali v protisměru. Důsledkem je, že k neznámým cílům raději vyjíždíme se značným časovým předstihem, s přítelem na telefonu a nebráníme se ani nápovědě z ulice.

Jiří Hruška         

Duben 2014

•   Čím žije Praha 6

moje akční žena se rozhodla vytvořit stručný historický přehled našich rodinných aktivit v jednotlivých letech (patrně jako podklad pro naše budoucí životopisce). Vytahala alba s fotografiemi, podle jejich popisek vytvořila datovou linii pro nás důležitých událostí a aktivit každého roku, rozšířila ji poznámkami z dochovaných stolních kalendářů a z počítače a požádala mne o ověření a doplnění některých skutečností. Zprvu jsem to považoval za vtip, protože si obvykle ani nepamatuji, co jsem měl včera k obědu. Později mi došlo, že u mne je už asi počítáno s jistou patologickou změnou paměti, která sice nedovoluje vzpomenout si na poměrně čerstvě události, zato vybavování těch starších, takřka historických, umožňuje bez problémů. Ale neurazil jsem se, nebylo proč, důchodový věk mám ještě daleko před sebou a přibližuje se mnohem pomaleji, než stárnu (nikoliv díky Einsteinově teorii relativity, ale politickým rozhodnutím našich státníků). Protože si už od střední školy schovávám všechny své diáře, neviděl jsem problém z nich nějaké údaje do ženina přehledu doplnit. Problém však byl diáře najít. Myslel jsem, že jenom sáhnu do šuplíku a vytáhnu ten pravý, ale jako z udělání asi deset diářů, zrovna z časového úseku, o který se jednalo, chybělo. A nastala otázka jejich nejpravděpodobnějšího výskytu. Nebyly nahoře ve skříních, ani dole pod postelí. V obýváku, na chodbě, ani v ložnici. Nenašel jsem je ani v pracovně, ani v komoře. Prostě nebyly nikde v bytě a nenašel jsem je ani u sebe v práci.
S ironií v hlase i v pohledu začala po několika dnech hledat i žena. Prohledala sklep, rozbalila různé balíky a krabice a našla šípkové víno po babičce z roku 1967. Diáře o třicet let mladší však nikoliv. Víno bylo v malém množství ještě pitelné (co pitelné, vynikající!) a zbystřilo nám smysly natolik, že manželku napadlo prozkoumat také pronajaté úložné prostory na krámy v našem bývalém bydlišti. Byly tam! Pečlivě zabalené ležely v koutku mezi dávno odloženými hračkami našich dětí a čekaly. Dotýkal jsem se jich něžně a s radostí, když jsem je otevřel.
Listovali jste někdy (ale opravdu důkladně) vlastními podrobnými záznamy v kalendářích dvacet, třicet let starých? Já pořádně vlastně až teď a je to zvláštní pocit. Některé poznámky mi už vůbec nic neříkaly a nevím pořádně, co znamenaly. Jiné naopak vyvolaly celou řetězovou reakci vzpomínek a zážitků, které bych si bez nich už nejspíš nikdy nepřipomněl. Lidská paměť asi opravdu funguje jako pevný disk v počítači, stačí jenom vyhledat příslušný záznam (víme-li kde) a kliknout myší. Přesně tak na mně působily vlastní poznámky ve starých diářích. Ve zkratce jsem zprostředkovaně znovu vnímal jakousi esenci vybraných událostí mého života. Nebylo to ale jenom příjemné. Vybavil jsem si i některé zážitky a pocity, které bych raději oželel. Popravdě řečeno, nečekal jsem, že listování starými záznamy může někdy být natolik emocionální.
Nicméně, ukázalo se, jak se s manželkou skvěle doplňujeme. Ona mi našla diáře, já jsem z nich do jejího přehledu událostí upřesnil žádané údaje, z nichž řadu ona vzápětí zpochybnila. V několika jednotlivých případech svoji verzi podpořila i fotografiemi, takže jsem musel nerad uznat, že některých akcí jsem se patrně opravdu zúčastnil, i když si na to vůbec nevzpomínám. Nu což, toto poznání dodatečně rozšířilo moje obzory a tajně jsem se začal zajímat o techniku fotomontáží. Spokojenost byla nakonec oboustranná.
Poznámka na závěr: s tím mým zapomínáním to zdaleka není tak strašné, jak tvrdí žena. Pamatuji si například i to, že teď v březnu máme kulaté výročí svatby. Musím ještě přesně spočítat, kolikáté.

Jiří Hruška         

je jistě nošením sov do Athén připomínat, že v těchto dnech probíhají zimní olympijské hry v Soči. (Dalo by se také říci, že je to nošení dříví do lesa, ale vzhledem k tomu, že je řeč o olympiádě, přijde mi to s těmi Athénami dvojnásob přiléhavé.) Na hrách máme takřka devět desítek reprezentantů a řada z nich směle může bojovat o medaile, jichž je letos 98 sad. Vlastně všichni mohou, mají na to, protože bez výjimky patří ke světové špičce. Ve sportu je všechno možné (myslím to v dobrém slova smyslu), vždyť motivace na olympiádě je obzvláště veliká a rozdíly mezi medailí a umístěním v poli mezi ostatními tvoří často jen desetiny vteřiny, jeden dva body nebo góly, pár centimetrů… Ale k olympiádě patří, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Ohlédněme se trochu do historie ZOH a připomeňme si všechny naše medaile. Zimní olympijské hry letos slaví 90. výročí existence a do análů jejich vzniku se zapsala i Praha. Právě zde se v roce 1925 konal olympijský kongres, který pravidelné pořádání zimní olympiády vyhlásil a za první z nich zpětně uznal „Týden zimních sportů“ konaný o rok dříve v Chamonix. Československou výpravu tam tehdy tvořilo 27 sportovců v devíti odvětvích. Ve čtyřletých intervalech pak následovaly ZOH 1928 ve Svatém Mořici (naše první zimní olympijská medaile – Rudolf Burkert získal bronz ve skocích na lyžích), 1932 v Lake Placid a v roce 1936 v německém Gar-misch-Partenkirchenu. V následujících termínech se olympijské hry nekonaly, neboť jak známo, když mluví zbraně, múzy mlčí a nedaří se ani sportovnímu zápolení. Další zimní olympijské hry tak mohly být uspořádány až v roce 1948, a to opět ve Svatém Mořici, protože tamější sportoviště 2.světová válka poznamenala nejméně. Naši hokejisté zde skončili druzí (pouze o skóre) a domů si odvezli stříbrné medaile. Čtyřletý interval ZOH se obnovil a příští hry se odehrály v Oslu, další v Cortina d’Am-pezzo, v roce 1960 v kalifornském Squaw Valley (stříbro krasobruslař Karol Divín), následoval Innsbruck (bronz v ledním hokeji), v roce 1968 Grenoble (zlato a stříbro ve skocích na lyžích Jiří Raška, stříbro získali i hokejisté, bronz krasobruslařka Hana Mašková), pak Sapporo 1972 (zlato krasobruslař Ondřej Nepela, bronz běžkyně na lyžích Helena Šikolová a také hokejisté), 1976 opět Innsbruck (stříbro v ledním hokeji), po něm Lake Placid (bronz běžkyně na lyžích Květa Pecková-Jeriová). Na ZOH v Sarajevu 1984 získali českoslovenští sportovci šest medailí (stříbrnou hokejisté a také štafeta žen v běhu na lyžích, bronzovou ve sjezdu na lyžích Olga Charvátová, v krasobruslení Jozef Sabovčík, ve skocích na lyžích Pavel Ploc a v běhu na lyžích Květa Pecková-Jeriová).
Kdo tehdy mohl tušit, že Sarajevo bude jen o pár let později zdecimováno válkou a 11 000 jeho obyvatel zahyne… V roce 1988 se ZOH odehrály v Calgary (ve skocích na lyžích získali stříbro Pavel Ploc a bronz Jiří Malec, mužská štafeta v běhu na lyžích si odvezla bronz), následovaly ZOH 1992 v Albertville (tři 3. místa – v hokeji, družstvo ve skocích na lyžích a krasobruslař Petr Barna). Následující hry byly uspořádány pouhé dva roky poté – Mezinárodní olympijský výbor tak rozhodl, aby se letní a zimní olympiády nekumulovaly ve stejném roce a vznikl mezi nimi dvouletý odstup. ZOH tedy proběhly už v roce 1994, a to v Lillehammeru. Po něm přišlo Nagano 1998 (zlatá medaile v ledním hokeji, 2. a 3. místo Kateřiny Neumannové v běhu na lyžích), Salk Lake City 2002 (zlato Aleše Valenty v akrobatickém lyžování a dvě stříbrné medaile Kateřiny Neumannové v běhu na lyžích), 2006 Turín (zlato a stříbro Kateřina Neumannová v běhu na lyžích, stříbro Lukáš Bauer v běhu na lyžích, bronz lední hokej) a ZOH 2010 ve Vancouveru (2x zlato a 1x bronz pro Martinu Sáblíkovou v rychrobruslení, bronz Lukáš Bauer v běhu na lyžích, bronz mužská štafeta v běhu na lyžích a bronz lyžařka Šárka Záhrobská).
XXII. zimní olympijské hry se konají 7. – 23. února 2014 v Soči (a v horském středisku Krasnaja Poljana). České medailisty doplňte, prosím, zde:…………………………………………………………………………………………

Jiří Hruška