nevím jak je to u vás, ale já v průběhu prosince zažívám každoročně výčitky a dvě totálně odlišné duševní (nikoliv duchovní) polohy. První polohou je stoupající nervozita, že se blíží Vánoce a já ještě nemám ani zakoupené dárky, ani inspiraci, co vlastně koupit. A vyčítám si, že to opět nechávám na poslední chvíli. Opačnou polohou je pak jakési duševní vyvrcholení, nebojím se říci orgasmus, přicházející bezprostředně po Štědrém večeru, kdy situace s dárky je již vyřešena, a kdyby nebyla, je to už stejně jedno.
Možná to vypadá, jako bych Vánoce vnímal jenom z materiální stránky, to není ovšem vůbec pravda. Vždyť martyrium vymýšlení, kupování a balení dárků neabsolvuji proto, abych ohromoval jejich náročností a nákladností, ale abych udělal radost a potěšil. Obdarovat někoho a udělat radost jemu i sobě přece není nic přízemně materiálního. Pokud se to ovšem nepřehání a oslava Vánoc nestojí pouze na tom. To by pak šlo o jistý způsob obžerství, které bible řadí mezi sedm smrtelných hříchů. Ono totiž obžerství nespočívá jenom v nezřízené konzumaci jídla a pití, jak je mnohdy prvoplánově chápáno a jak to někdy právě o Vánocích bývá. V přeneseném slova smyslu je obžerství všechno, co je nesmyslně přehnané a zbytné, co nepotřebujeme, ale honíme si tím ego. Ale o tom by se dalo filozofovat hodně dlouho. Vánoce v českých rodinách dnes vedle dárků charakterizuje nejvíce stromeček a kapr.
Stromeček se původně zavěšoval špičkou dolů a měl ochranitelskou funkci. Až později se začal zdobit svíčkami a dalšími ozdobami, ale stále zůstával venku. O ozdobeném vánočním stromečku uvnitř v domě je nejstarší zmínka z roku 1570 v Brémách. U nás se objevil teprve před dvěma sty lety, když jím v roce 1812 tehdejší ředitel pražského Stavovského divadla překvapil své přátele. A teprve od poloviny 19. století se tento zvyk v českých rodinách ujal. Je docela překvapivé, že už tehdy byly v módě i stromky umělé – vyřezané z tvrdého papíru nebo z překližky. Ale na venkově zdobení vánočního stromku přijali za své až na počátku 20. století, do té doby tam zdobili pouze smrkové nebo jedlové větve. Dnes velké ozdobené stromy najdeme i na náměstích snad všech větších měst. Prvenství u nás drží Brno, kde byl Strom republiky, jak mu tehdy říkali, postaven na popud spisovatele Rudolfa Těsnohlídka v roce 1924.
Ryba patří k tradičním postním jídlům a v českých zemích se servíruje i o Štědrém dnu už od středověku. Kapr se ale ve větším měřítku na náš vánoční stůl prosadil překvapivě až v první polovině 19. století. Velkou zásluhu na tom měla Magdalena Dobromila Rettigová a její slavná kniha receptů Domácí kuchařka. A také to, že kapr z moderních velkochovů se stal levným a dostupným pro všechny. Dodnes je kapr v nejrůznějších úpravách na štědrovečerním stole takřka dvou třetin českých domácností. Příhody a vtipy o spolknuté kosti zaseknuté v krku sice zná asi každý, nicméně když se ryba jí pomalu a opatrně, žádné velké nebezpečí nehrozí. Vyhýbat se jí jenom kvůli kostem je zbytečné.
Co je však nesmírně důležité: schovat si ze štědrovečerního kapra šupinu. Přináší štěstí a také v peněžence hojnost peněz. Navzdory ČNB.

Jiří Hruška         

docela rád po skončení voleb, ihned po uzavření volebních místností, sleduji Volební studio České televize, v němž postupně naskakují průběžné výsledky jednotlivých stran a hnutí. Ty zpočátku vůbec neodpovídají předvolebním průzkumům a mění se takřka po vteřinách tak, jak dorážejí první výsledky z nejmenších volebních obvodů.
Postupně se skákající čísla zpomalí a strany se začnou rovnat za sebou.
Jejich lídři napjatě zírají na obrazovky, potí se, násilně se usmívají a křečovitě žertují, vždyť se zatím jedná pouze o průběžně výsledky a až na konci se uvidí, kdo s koho. Všechno to připomíná makléře na burze, kteří vsadili vše, co mají, na vybrané akcie a teď jim už nezbývá než doufat, že nezkrachují a jejich investice se zhodnotí. Do značné míry to ale tak veliká nadsázka není, u některých určitě ne. Průběžné výsledky se začínají měnit už jenom po desetinkách, pak jen
po setinách procent a lídři propadají podle svých výsledků euforii, nebo rozčarování. Evokuje to tak trochu kolo štěstí, jehož rafička se také nakonec úplně zastaví a barevná okénka s čísly se zase pro jednou stanou definitivními. Ukáže se pak, že ani konečné výsledky neodpovídají předvolebním průzkumům a hledá se, kdo je za to odpovědný. Tedy za ty předvolební průzkumy, nikoliv za neúspěch ve volbách, pochopitelně. Letošek nebyl výjimkou.
S napsáním tohoto úvodníku pro listopadové číslo jsem čekal na poslední chvíli. Věděl jsem, že ještě stihnu zareagovat na výsledky voleb a budu je moci glosovat se znalostí konečných čísel. Jenomže jsem nemohl tušit, že samotné výsledky sice budou zajímavé, ale také že se záhy začnou dít neuvěřitelné věci doslova v přímém přenosu. Netušil to skoro nikdo – nepočítaje ovšem jisté pány, kteří netrpělivě čekali za zády demokraticky zvoleného
předsedy své strany s nožem v ruce, aby mu ho pouhý den po vítězných volbách vrazili do zad a ještě s ním otočili. Překvapilo to všechny, ale nejvíce asi voliče ČSSD, kteří se právem mohou cítit podvedeni. To vše se zřejmou podporou pana prezidenta, jenž po volebním debaklu strany se svým jménem v názvu nezazmatkoval a zvolil předpřipravenou variantu B vedoucí k rychlému rozkolu sociální demokracie. Co je cílem? Přece aby co nejdéle zůstala u moci nikým nezvolená poslušná úřednická vláda a aby měl v budoucí vládě prezident svoje lidi, na něž se může spolehnout. Ve všem. Když seto povede, pan prezident nezapomíná. A když se to nepovede, také nezapomene…
Je smutné a alarmující, že z těsného vítěze předčasných voleb se tak politikařením toho nejhrubšího zrna stala silná hrozba politické stability v naší zemi. Ve dnech oslav 95. výročí vzniku Československa a čtyřiadvaceti let od svržení totalitní moci je, bohužel, třeba konstatovat, že nebezpečí ohrožení parlamentní demokracie v České republice je zcela reálné. Otevírá dveře.

Jiří Hruška         

co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá. Tak pravil básník Adolf Heyduk již roku 1879, spíše však tento citát známe z filmu Škola, základ života! Štěstím, lépe řečeno jeho množstvím a kvalitou se však zcela vážně zabývají i současní vědci, kteří pro OSN každoročně vypracovávají Zprávu o štěstí ve světě. Za uplynulý rok prozkoumali celkem 156 zemí, z nichž se na 1. místě umístilo Dánsko. Jeho obyvatelé jsou tedy podle Zprávy nejšťastnějšími na světě, zatímco nejméně šťastní jsou údajně lidé v africkém Togu. Studie zohledňuje takové faktory jako délku života, možnost svobodných rozhodnutí, hrubý domácí produkt na obyvatele nebo míru korupce. Česká republika je v tabulce štěstí na pěkném (řečeno sportovní terminologií) 39. místě… Je zvláštní, že nezvítězilo himálajské království Bhútán, které svůj rozvoj neměří ekonomickým hrubým domácím produktem, ale rozhodujícím indikátorem je tam hrubé národní štěstí. Tuto veličinu se dokonce jejich diplomatům podařilo před dvěma roky prosadit i v rezoluci na půdě Organizace spojených národů, když ji podpořilo 66 zemí a další se postupně přidávají.
Někomu ke štěstí stačí blbiny. Věnují se jim i někteří ctihodní vědci, a to v takové míře, že od roku 1991 dokonce dostávají ty nejneuvěřitelnější výzkumy a objevy tzv. Ig Nobelovy ceny. Jedná se ovšem o anticeny. Jejich název je odvozen od anglického slova ignoble, které lze přeložit jako nízký, opovrženíhodný. Gramatická podoba s Nobelovými cenami jejich ironičnost ještě zdůrazňuje. Tyto parodizující ceny vyhlašuje americký časopis Annals of Improbable Research (v překladu Anály nepravděpodobného výzkumu) a komise, která je uděluje, je složena ze skutečných nositelů Nobelových cen.
Letos mezi vítěze patřil výzkum orientace hovniválů. Jeho autoři se snažili objasnit, podle čeho se hov-niválové orientují při kutálení své kuličky ze zvířecího trusu. Objevili, že i když mají skloněnou hlavu, ve dne je to podle Slunce, v noci pak překvapivě podle Měsíce. A když je bezměsíčná noc? Tak patrně podle Mléčné dráhy. Jak se astronomicky vzdělaní brouci orientují, když je zamračeno a na nebi nic nesvítí, výzkum dostatečně neobjasnil. Zatím. Jistě je to otázka, kterou je třeba za pomoci vydatných finančních grantů ještě dořešit.
Mezi oceněné se dostal i běloruský prezident Alexandr Lukašen-ko, který spolu s běloruskou policií obdržel Ig Nobelovu cenu za mír. Důvodem udělení ceny byl zákaz tleskání na veřejnosti. K ocenění určitě přispěl fakt, že za porušení tohoto zákazu byl na jedné protivlád-ní demonstraci zatčen jednoruký muž. Soud jej uznal vinným a uložil mu pokutu více než dvojnásobku jeho měsíční invalidní penze. Měl štěstí, že nešel sedět.
Faktem je, že každý máme vlastní kritéria štěstí a ta se během života mění. Nejde jenom o uspokojení hmotných potřeb, které nás může činit šťastnými. Pěkně to vystihl Honoré de Balzac, když řekl: „Štěstí nežije na zlatém pupku. … Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“

Jiří Hruška         

tak už je to tady znova: Hola, hola, škola volá. Kdo vymyslel tenhle slogan, zapsal se navždy ne snad do dějin, ale jistě do hlav všech absolventů minimálně základní školy, podobně jako oznamovací věta Ema má mísu.
Dnes už mně, coby dospělého, toto volání nechává klidným, protože se mně netýká. (I když je skutečností, že díky mému svéráznému rukopisu, který je pro moji ženu mnohdy nečitelným, mě právě ona často posílá zpět do školy, abych se naučil psát. Řeším to tím, že ji rovněž posílám zpátky do školy – aby se naučila číst.) Ale když jsem ještě školní škamny navštěvoval, dokázala mě jakákoliv zmínka o škole, která přišla před 1. zářím, dokonale naštvat. A to včetně filmů pro pamětníky typu Cesta do hlubin študákovy duše nebo Škola, základ života, které televize vždy koncem srpna inovativně zařazovala do programu. Zatímco v průběhu roku bych se na oba klasické filmy rád podíval, ve chvílích, kdy mně v posledních dnech sladkých prázdnin připomněly školu jsem je nesnášel.
Na základce a ještě i na gymnáziu jsem konec prázdnin a začátek školního roku měl spojený s chmelovou kampaní. Tehdy ještě byl český chmel naše zelené zlato a pěstoval se ve velkém. Zelené zlato bylo třeba sbírat ručně, film Starci na chmelu to ilustruje dokonale. Ne že bych na chmel osobně jezdil, ale táta řadu let organizoval veškeré záležitosti spojené s výjezdem, prací a ubytováním na chmelové brigádě stovek učňů z různých škol z celé Prahy, takže v tomto období jsme ho prakticky doma neviděli. Měl z toho vždycky pěkné nervy. Aby ne. V době bez mobilů, bez internetu a bez mailů to byl excelentní logistický výkon.
Až dnes mi dochází, že jsme jako žáci nemuseli být jediní, kdo se zpátky do školy netěšili. Úplně stejně na tom zřejmě byli i mnozí učitelé. Nedávno jsem si v Lidových novinách přečetl, že jedna paní učitelka pěstovala léta na zahrádce ocúny. Na tom by nebylo nic zajímavého, ale paní učitelka těmto křehkým květinám neříkala jejich jménem, říkala jim svině. Každoročně totiž vykvétaly přesně v době, kdy končily prázdniny a kantorům nastával přípravný týden na jejich pracovištích, kde museli všechno připravit na návrat žáků. Ocúny tak odskákaly rozladění paní učitelky nad jejím návratem do školy. Kdyby vykvétaly na začátku prázdnin, jistě by jim tak neříkala.
Bývalo vždy zvykem nejen místních představitelů, ale i hlav státu navštívit v den zahájení nového školního roku vybraný ústav, pohladit dítka a pronést pár slov. Nevím, jestli v této tradici bude pokračovat i Miloš Zeman a případně kam letos zavítá z titulu prezidenta republiky. V době, kdy vznikaly tyto řádky, to dost možná ještě nevěděl ani on, ačkoliv jinak má své kroky hodně dopředu promyšlené. Mohl bych mu doporučit třeba Karlovy Vary. Myslím, že by se mu tam mohlo líbit nejméně ze dvou důvodů – skladby obyvatelstva a léčivým pramenům. Všem třinácti. Ale to je pouze moje domněnka, nejspíš pojede někam úplně jinam.

Jiří Hruška         

i když dovolenou dnes lidé zdaleka nečerpají pouze v létě, jsou červenec a srpen hluboce v našich myslích spojeny s odpočinkem a volnem. Všichni jsme se na ně v letech školní docházky těšili, neboť konečně nastaly prázdniny – období zážitků, na které mnohdy vzpomínáme celý život. Mnoho z nás má z té doby schovány fotografie, pohledy nebo drobné suvenýry a někteří třeba i zápisy nejvydařenějších příhod a citáty nejpovedenějších šplechtů. Většina z nich má cenu pouze pro jejich majitele nebo přímé účastníky události, ale některé dokážou pobavit i nezúčastněné. Jsou i takové, které se staly legendou mezi širokým příbuzenstvem, kamarády a známými.

Také naše rodina má zejména z doby, kdy děti byly malé a sjížděli jsme se o prázdninách na chalupě, zaznamenány mnohé perly, nad nimiž se i po létech bavíme. Prosím jenom o shovívavost, kdyby se vám snad nezdály tak vtipné, jako mně. Přece jenom jsem osobně zainteresován, což obvykle ústí v nedostatečný odstup a možnou ztrátu soudnosti. Ale na druhé straně fakt, že ve všech sociálních sítích na internetu se dneska dají číst takové třeskuté bláboly, že zůstává rozum stát, mně dodává odvahu. Zejména na Facebooku (říká se mu také „Kniha hub“) jsou mnohé veřejně vystavené příspěvky nechtěným podkladem pro studium psychiatrie. V porovnání s nimi snad tedy příliš neriskuji, když vytáhnu pár zápisků z chalupy z hlubin rodinného archivu.

Některé citáty jsou dětsky naivní, jiné zlomyslné, další pramení z nedorozumění. Jako například, když dcera hladila psa a něžně říkala: „Týno, smrdí ti z huby okurka.“ Matka jí to vysvětlila: „Jo, sežrala dort.“ Nebo když ve vedru cestou v autě k rybníku si děti povzdychly nad podle nich pomalou jízdou: „My než tam dojedeme, tak budeme zpátky!“ Zjišťuji však, že zdaleka ne všechny zápisky jsou publikovatelné. A kupodivu nejvíce těch krotkých je o rodičích manželky, asi úcta k šedinám.

Babička si jednou stěžovala, že před jejich domem někdo asi tráví krásnou několikametrovou borovici, protože celá žloutne. Děda jí odvětil, že na ni třeba někdo čůrá. Babička se hluboce zamyslela a rezolutně tuto možnost odmítla. „To ne! Vždyť je žlutá i nahoře!“

Děda zadumaně hledí do výkopu a říká: „To je neuvěřitelné, jak je ta vodovodní trubka prorezlá.“ „Která?“ „Ta gumová.“

Jednou večer vykoukla babička v pyžamu na dvůr: „Děda už šel spát?“ „Jo, už leží,“ zněla odpověď. „Prima, tak to tedy můžu ještě ven.“

Jiný večer nás babička poněkud překvapila, když před odchodem do ložnice zamyšleně pravila: „Musím si ještě do kuchyně připravit kalhotky, abych na ně ráno nezapomněla…“

Snad nejklasičtější se v našich análech stala situace, kdy se k otevíraným vratům přes celý dvůr s dusotem hnal náš tehdejší velký vlčák, aby snad o něco nepřišel. Žena se švagrovou to komentovaly slovy: „No jo, stádo slonů letí.“ Babička pátravě zvedla pohled k obloze a zcela vážně se zeptala: „Kde?“

Přeji vám, milí čtenáři, hezké letní zážitky.

Jiří Hruška         

jsem, vždycky jsem byl a budu přesvědčený, že nejdůležitější hodnotou pro člověka je zdraví. Ať už jde o zdraví vlastní, nebo zdraví jeho blízkých. Když člověku slouží vše tak, jak má, nic moc neřeší a bere to jako samozřejmost. Jakmile ale přijde nemoc nebo úraz, je všechno hned jinak. Potvrzují to i stará přísloví: Zdraví ničím nenahradíš, nebo Zdraví si za peníze nekoupíš.
I když to druhé rčení nelze brát tak doslova – v každé době na tom byl lépe ten, kdo si mohl dovolit přístup ke kvalitní péči. I v dnešní ekonomicky a tržně zaměřené společnosti si značnou část zdraví můžete „koupit“ zaplacením špičkového efektivního zákroku, operace nebo léku, který zdravotní pojišťovny běžně nehradí. Zaplatíte sice z vlastní kapsy, ale důležité je, že tato možnost vůbec existuje. Jenomže i tak v řadě případů můžete mít smůlu.
Potřebné léky prostě nejsou zrovna k mání, musí se objednat a dovézt. To nějakou dobu trvá. Naposledy se to stalo milovníkům tatarského bifteku na Ostravsku, kteří si jeho požitím pořídili tasemnici a lék, jenž by ji stoprocentně zlikvidoval, nebyl v České republice dostupný.
Ve větším měřítku nedávno chyběly na trhu kapky obsahující vitamin D, které jsou nepostradatelné zejména pro miminka. Nedostatek postihl v minulosti i některé očkovací látky, o nichž by se dalo domnívat, že jsou běžné. Nebyly. Dalších příkladů (médii jich proběhlo mnoho) by bylo jistě dost, ale jako ilustrace toho, že někdy si u nás ani za peníze neopatříte to, co aktuálně nutně potřebujete, stačí. Náš zdravotnický systém to prostě nezajistí.
Jsou ovšem i mnohem horší případy. Záchranná služba má mnohdy potíže s umístěním akutních pacientů, protože nemocnice je odmítají kvůli nedostatku lůžek i lékařů ve službě. Projevuje se tak skryté šetření, k němuž jsou špitály tlačeny vyhláškami – jednak personální, jednak úhradovou. Personální vyhláška stanovuje nutné minimální počty doktorů a sester na počet pacientů na jednotlivých odděleních.
Jenomže ve jménu úsporných opatření tyto stanovené nepodkročitelné limity jsou často brány jako standard, a to i na urgentních příjmech. Výsledek? Lapidárně řečeno: moc pacientů, málo těch, kteří se o ně v případě potřeby mohou postarat. Platí to pro celou republiku. Čest výjimkám.
V Praze si Záchranná služba udělala v březnu pracovní statistiku, ze které jde mráz po zádech. Jak 28. 3. napsala Mladá fronta Dnes, vyplývá z ní, že za pouhé dva týdny řešili záchranáři dvacet případů, kdy jednotlivé pražské nemocnice odmítly sanitkám převzít pacienta, který byl v akutním život ohrožujícím stavu. Jednalo se například o otravu, o pacienta s mrtvicí a podezřením na krvácení do mozku či o pacienty po resuscitaci.
Mnohé se záchranářům podařilo předat do nemocnice až na třetí nebo čtvrtý pokus, v jednom případě pacienta odmítly převzít dokonce čtyři nemocnice a záchranka uspěla až v nemocnici páté!
Abych se vrátil k přísloví. Ta praví, že čistota je půl zdraví. A také, že veselá mysl je půl zdraví. Takže, když se osprchuji a poté si přečtu v tisku něco výroků našich politiků o zdravotnictví (libo-li, zda vládních, nebo opozičních), měl bych být v součtu zdravý jako řípa. To je ale černý humor. Říká se lidově, že když nejde o život, jde o h….no, však víte. Jenomže tady už o život skutečně jde.

Jiří Hruška         

dovolte mi pár slov o běhu času.
Čas od času mám potřebu se pořádně vyspat. Ale čím jsem starší, tím obtížněji se mně to daří. Spát o víkendu až do pokročilého dopoledne už není tak slastně samozřejmé jako za studentských časů. A to si dnes dávám klapky na oči a špunty do uší, aby mě nic nerušilo a nebudilo. Žena mně dokonce darovala legrační noční čapku, takovou jakou nosili třeba Křemílek a Vocho-můrka, abych si prý navodil spací atmosféru. Moc to nepomohlo, a když jsem se podíval do zrcadla na sebe v plné noční zbroji, marně jsem pátral alespoň po stopě sexapppealu. (Věřím, že když model doplním apartními bačkorami s bambulí, spraví se to.) Jediné prodloužení ranního spánku tak pro mne znamená přechod na letní čas. Samozřejmě pouze opticky, ta hodinka navíc vznikla pouhým pootočením hodinových ručiček, zatímco biologické hodiny si budou ještě nějakou dobu zvykat. Nemám tyhle změny času rád, dvakrát do roka mě to rozhodí.
Coby malý kluk jsem velmi neměl rád, když dospělí při nejrůznějších příležitostech neustále opakovali, že nejvíce je ubíhající čas vidět na tom, jak děti rostou. To jsem bytostně nesnášel, jako by čas pro dospělé stál a pro ně neplatil. Postupem doby jsem ale poznával pravdivost takových poznámek, i když jen relativní.
Jak čas letí, lze dobře sledovat na zvířatech, přesněji na našich domácích mazlíčcích. Vezměte si třeba psa. Roztomilosti mláděte si užíváme krátce a z neohrabaného štěněte je najednou dospělé zvíře. Pes je náročný na čas a přesné dodržování režimu, chováteli jej v bytě, platí to o to více. Nemůžete odsunout vycházku, protože se Vám zrovna nechce, v televizi jde fotbal nebo venku leje. Váš pejsek potřebuje vy-venčit a nemůže si to nechat na jindy… Venku pak potkáváte podobné dvojice, z nichž tu dvounohou polovičku poznáváte mnohdy jen podle psa, ten je důležitější, protože toho musíte sledovat a vyhodnocovat, jak se bude chovat k Vašemu pejskovi.
Ob vchod máme za souseda známého politika, dnes již v důchodu, který se s mojí ženou každé ráno při venčení našich psů (tedy jeho a našeho) živě bavil. Když ale za čtvrthodinku přecházel k přistavenému autu a manželku při tom potkal, už si jí ani nevšiml. Nemá mu to za zlé, přestal v tu chvíli být pejskařem a prostě ji nepoznal. Samotnému se mi to samé přihodilo mnohokrát, když se ke mně vřele hlásil někdo zdánlivě cizí a mně teprve po chvíli došlo, že se téměř denně vídáme večer venku a naši psi si spolu hrají.
S jinými páníčky nás naopak pojily kamarádské vztahy. Byly dokonce doby, kdy jsem při venčení naší kokršpanělky
Týny s sebou nosil tašku s lahvinkou vína a plastovými pohárky (nikoliv kelímky!) a s několika spřízněnými majiteli psů jsme pořádali bleskové venkovní degustace. Abyste se nepohoršovali, na každého z nás vyšel opravdu jenom degustační vzorek. Výjimkou byl pouze jednou burčák, kterého jsem z domova přinesl velkou lahev. Byl moc dobrý, přítel Zdeněk (od jezevčíka) oceňoval jeho typickou barvu, Martin (od basenji-ho) podtrhl jeho charakteristickou chuť a Franta (od americké buldočky) tvrdil, že v něm cítí stopy čehosi, co však nedokázal popsat. Všichni jsme si pochutnali a chválili kvalitu burčáku, který byl podle nás ve vrcholné kondici, pouštěl bublinky a burčil doslova před očima. A byl docela silný. Přesto jsme to byli my, páníčkové, kteří hrdě stáli a kolem nás polehávali naši psi, unavení a uondaní z hraní a z nezvykle dlouhého pobytu venku. Vystřízlivění (doslovné i v přeneseném slova smyslu) přišlo ráno: manželka se mě zeptala, kam se poděla ta lahev zkaženého jablečného moštu, kterou měla na balkoně připravenou na vyhození.
Jak čas běžel, okruh lidí, s nimiž jsme se s Týnou potkávali na vycházkách, se pomalu a jistě proměňoval. S mnohými jsem se přestal vídat, protože bez pejsků se jejich životní rytmus změnil, ale poznal jsem zase nové. Teď už se však definitivně přestanu potkávat úplně se všemi, kterým stále zůstala povinnost (a věřte, že i štěstí) venčení…

Jiří Hruška         

22. březen je Mezinárodním dnem vody. Mám za to, že tento mezinárodní den je smysluplnější než řada jiných, známějších a slavenějších mezinárodních dnů, které jsou popularizovány víceméně z komerčních důvodů.
O tom, že základem veškerého života na Zemi je voda se ve škole učí už malé děti. To, že bez vody není života, není fráze. Zdroje vody nejsou nekonečné. Často se uvádí, že příští války budou o vodu. I když posledním velkým historicky doloženým ozbrojeným konfliktem, jehož přímým důvodem se stala voda, byla válka mezi městskými státy v Mezopotámii 2 500 před naším letopočtem, je napětí nebo i násilí spojené s nedostatkem vody stále lokálně přítomno i dnes. Někdejší indická premiérka Indira Ghándíová říkala, že civilizace je dialogem mezi člověkem a vodou. Ostatně slovo „rivalita“ má základ v latinském výrazu „rivalis“, což neznamená nic jiného než „ten, kdo sdílí stejnou řeku s ostatními“.
V jedné superluxusní restauraci v Berlíně mají na nápojovém lístku 40 druhů vody z 18 zemí, a to včetně dešťové vody z Tasmánie. Profesionální vodní sommeliér hostům radí, k jakému jídlu je ta která voda nejlepší.
Vodu nepotřebujeme pouze k pití a hygieně, ale nepřímo při výrobě takřka všech věcí, na něž si vzpomenete, při pěstování plodin, při chovu zvířat, při výrobě energie. A paradoxně i při tom, když některé výrobky vody zbavujeme, abychom je mohli v prášku lépe skladovat a dopravovat. Před jejich použitím musíme ovšem opět vodu dodat.
V prášku si lze pořídit ledaccos. Když zmíním jenom potraviny, tak kávou počínaje, přes limonády, džusy a polévky, vajíčka, těsta, až po kompletní instantní jídla. Ivan Mládek zpívá dokonce o špagetách v prášku.
Koupit si můžete například i ústní vodu v prášku. Škoda, že ještě nikdo nevynalezl benzin v prášku. Dnes, kdy analytici předpokládají, že cena benzinu brzy opět vzroste na hodnotu 40 korun za litr, by se pár metráků benzinu v prášku koupeného do zásoby za současné „levnější“ ceny později určitě hodilo. Na rozdíl od benzinu v tekutém stavu by se snadno složil i v malém panelákovém sklepě. (Kdysi jsem četl o chytrákovi, který ve sklepě naplnil pohonnými hmotami sud a jednou se chtěl podívat, kolik mu ještě zbývá. Aby dobře viděl, posvítil si zapalovačem. Patrně už potom neviděl nikdy nic…)
Majstrštykem pokročilé civilizace, za kterou se považujeme, by ovšem byla voda v prášku. Zdá se vám to nesmyslné? Kdepak. Princip suché vody byl objeven už v roce 1968, ale teprve v roce 2006 byla její struktura plně pochopena a realizována. Svojí podobou připomíná práškový cukr, z 95 % ovšem obsahuje skutečnou kapalnou vodu. Skládá se z jejích droboulinkých kapiček, které jsou každá zvlášť obaleny jemným křemičitým pískem. Tento obal vodě brání, aby se slila a stala se opět tekutou. Voda v prášku v pravém smyslu slova to tedy není, i když tak vypadá. Ovšem vynález za všechny prachy to asi bude.

Jiří Hruška         

čeština vychází v pojmenování měsíců v roce převážně z přírodních jevů charakteristických pro dané období. Protože ve druhém měsíci po začátku roku přicházejí oblevy a při tání ledu na řekách se kry ponořují do vody, začali naši předkové tomuto měsíci říkat únor (nořiti se).
Zajímavé údaje jsem našel na internetu: únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako březen a listopad, s výjimkou přestupného roku. Tehdy začíná ve stejný den jako srpen. Únor začíná vždy stejným dnem v týdnu jako loňský červen.
Je známou pravdou, že únor bílý – pole sílí. Známým je i fakt, že v únoru lidé trpí nejčastěji z celého roku únavou, melancholií a depresemi. Dalšími průvodními jevy je nespavost, špatná nálada, nespokojenost a skleslost.
Odborníci viní ze zimních depresí zejména nedostatek denního světla, který s sebou toto roční období nese a následnou nerovnováhou hormonů serotoninu a melatoninu. Dostatek světla je pro naše mentální funkce nezbytný. Tvorba serotoninu v našem těle je na množství světelného záření přímo závislá. Zimní deprese mohou pramenit z jeho nedostatku, vždyť zatažená únorová obloha poskytuje osvětlení jen asi 3 000 světelných jednotek – luxů, zatímco slunečný letní den plných 120 000 luxů. K potlačení depresivních příznaků proto podle lékařů pomáhají intenzivní formy terapie jasným světlem. Ta se mj. provádí pomocí speciálních osvětlovacích těles, která dokážou vyvinout vysokou dávku bílého světla – až 10 000 luxů – a imitovat tak světlo denní. Doma bych ale takovou lampu určitě mít nechtěl. Pro srovnání: v bytě se běžné večerní osvětlení pohybuje mezi 300 – 500 luxy.
Neakceptuji ani radu snídat na nejosvětlenějším místě bytu. Hlavně proto, že u nás je tímto místem balkon a únorová snídaně na něm by byla patrně mojí poslední. Nedostatek serotoninu by mě pak už netrápil.
Další radou pro boj se sezónní depresí a splínem a pro navození veselé nálady je preferovat jasné a teplé barvy, nejlépe oranžovou. Doporučuje se jíst oranžové potraviny jako pomeranče, mandarinky, broskve, meruňky, mrkev, a hlavně si pořídit oranžové oblečení. Pominu-li asociace s jistou politickou stranou, podle uvedené teorie by díky oděvu měli být bez depresí například popeláři.
Asi nejlepší cestou ke zbavení se smutku, rozmrzelosti, náladovosti a deprese je přístup každého z nás k sobě samotnému a svému okolí. Těšit se na jaro a na léto, které po zimě jistojistě přijdou, můžeme všichni a snaha o pozitivní přístup nás nic nestojí. Vždyť takový postoj se objevuje i v pranostikách našich předků, i když jejich životní podmínky byly dozajista tvrdší, než jsou dnes ty naše.
Lidové pranostiky odrážejí zejména zkušenost, že je-li v únoru chladno, bude zima kratší a přijde dobrá úroda. Svědčí o tom i méně známá pořekadla:

– Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží.
– V únoru sníh a led – v létě nanesou včely med.
– V únoru prudký severníček – hojné úrody bývá poslíček.

Pomoc v zimní depresi vám nabízíme i my: přeneseme vás na sluncem zalitý ostrov Mauricius. Stačí nalistovat stránky 6-8 našeho časopisu.

Jiří Hruška