dlouho jsem přemýšlel, jaký úvodník napíšu do prosincového čísla. Jistě, hodilo by se psát o Vánocích, jenomže mám obavu, že by řada z vás již při prvních řádcích přestala číst, neboť má plné zuby prefabrikovaných pseudovánočních výzdob v obchodech a je přesycena inflačním mediálním přívalem týkajícím se rozzářených dětských očí, dárků, stromečku, kapra, rozjímání a dalších klišé. Až se mi téma nabídlo samo – doslova mi zaťukalo na okno.
To není nadsázka. Na okno mi skutečně zaťukala drzá sýkorka, ostatní z hejna seděly na balkonovém zábradlí a svoji odvážnou družku alespoň podporovaly křikem. Když se nic nedělo, osmělily se další dvě a také zabušily zobáky na sklo. Nejednalo se však o nic dramatického. Jenom klesly teploty, ubylo hmyzu a další ptačí potravy a sýkorky si vzpomněly, že je každý rok krmíme. Na jejich adresnou žádost jsme tedy opět pro ně nainstalovali krmítko. Už při jeho prvním naplnění byl zájem zpěvného ptactva značný. Ptáčci podnikali nálety, navzájem se vystrkovali z bidélek a předbíhali. Jako lidi. Vím, že „sypat ptáčkům“ bývá mnohdy chápáno pejorativně a zesměšňováno jako činnost vhodná zejména pro starší ekonomicky již neaktivní spoluobčany. Jenže to zdaleka není pravda. Důležitý je fakt, že pomáháme přežít ptákům v prostředí, které jsme do značné míry sami zničili a že oni zase v létě pomohou nám zamezit přemnožení obtížného a škodlivého hmyzu.
Pomoc člověka přikrmováním je pro ptáky mnohdy otázkou života. Zejména, když je tuhá zima se silnými mrazy a sněhem, hmyz je zalezlý ve skrýších, červy a žížaly chrání ztvrdlá půda a nejrůznější bobule a ovoce se stromů a keřů už opadalo. Nejrozšířenější je přikrmování na krmítku, ale způsobů je podstatně více. Někteří ptáci raději zobou ze země.
Víme ale, co je pro ptáky vhodné a čím jim neuškodíme? Všude se můžeme setkat s množstvím pořadů a rubrik
o vaření a stolování, ale o krmení ptáčků zatím žádná reality show nevznikla! Zlatý slavík to nenahradí. Přitom pozorovat, jak ptačí havěti chutná, nemůže omrzet nikoho bez ohledu na věk, pohlaví a politickou příslušnost. Televizní dramaturgové by možná byli překvapeni vysokou sledovaností i tím, že by také reality show mohla mít hlavu a patu.
Co tedy lze ptáčkům nabídnout? Použít můžeme především jakákoliv semena – proso, mák, lněné semínko, konopí, řepku atd. Ptákům velmi chutnají drcená jádra vlašských a lískových ořechů a slunečnicová semena, která obsahují důležité proteiny a oleje (lepší je černá slunečnice, protože má tenčí slupku). V obchodech lze zakoupit již hotové směsi pro krmení ptáků, které můžeme doplnit např. ovesnými vločkami či nastrouhaným neslaným bílým pečivem. Ptáci nepohrdnou ani strouhanou mrkví, vařenou rýží, drobky z pečiva či rozdrcenými vaječnými skořápkami. Neublíží jim ani kousíčky vařeného masa nebo tvaroh či tvrdý sýr, známý je lůj nebo vnitřní sádlo, čerstvá jablka či hrušky, sušené švestky a hrozinky. V poslední době se hodně používá i suché krmivo pro kočky a psy.
Potravu předkládanou volně žijícím ptákům nesmí tvořit žádné plesnivé a nahnilé potraviny, kuchyňský odpad nebo zbytky od oběda. Ptáci nesmí ani těstoviny či uzeniny nebo slané oříšky a tyčinky. To všechno jim může způsobit vážné zažívací potíže a smrt.
Když už jednou začnete ptáky přikrmovat, je třeba pro ně potravu doplňovat pravidelně a nepřestat, protože si zvyknou a marné hledání a čekání u prázdných krmítek je připravuje o energii nutnou k zimnímu přežití. Dělejte to až do jara. Hlavně do té doby nechoďte do kina na pověstný horor Alfreda Hitchcocka, asi byste ztratili tu správnou motivaci.

Jiří Hruška         

ty tam jsou doby, kdy celá rodina vydržela dlouhé minuty pozorovat okénko právě pořízené automatické pračky a fascinovaně komentovala celý prací cyklus – a to mnohdy i vícekrát. Nebo kdy jsme s nadšením sledovali jakýkoliv pořad v televizi, hlavně že byl barevný. Soudobé hity na vinylových gramodeskách přehrávané mohutnou hudební skříní nás provedly nejedním mejdanem a páskový nebo později dokonce kazetový magnetofon znamenal potvrzení statusu uživatele špičkových moderních výrobků. Ale i ty nejmodernější z nich časem zastaraly, omšely, postrádaly některé nové funkce a přišel čas je obměnit. Jenomže jen tak je vyhodit bylo člověku líto, protože většinou pořád fungovaly. A tak končívaly na chalupách a chatách, případně byly odsunuty jako doplňkové nebo náhradní přístroje. Mnohé tak slouží doposud, zatímco jejich nástupci už mezitím odešly do technických věčných lovišť. A to opakovaně. Nechci tvrdit, že dnes už nic není, jako bývalo, ale je zcela evidentní, že přístroje všeho druhu musíme nahrazovat novými ve stále kratších časových intervalech, a to zdaleka ne pouze kvůli technologickému pokroku (ten je opravdu výrazný a tak je to pochopitelné), ale díky jejich technickému selhání. Prostě přestanou fungovat. Navíc zpravidla přestanou fungovat v nejméně vhodný okamžik – např. televize před finále jakési reality show, před objevnou politickou debatou, případně těsně před vyvrcholením 439. dílu televizního seriálu apod. Jak je možné, že spotřební elektronika a další elektrické
spotřebiče dnes fungují pouze jakoby po předem danou omezenou dobu? Není to záměr výrobců, kterým si zajišťují stálý odbyt nových a nových produktů? Těžko to lze prokázat, ale faktem zůstává, že nové výrobky jsou mnohdy už konstruované tak, aby toho moc nevydržely a těžko se opravovaly. Jak jinak si lze například vysvětlit, že jeden známý producent televizorů umísťuje na teplo značně citlivé kondenzátory těsně vedle neustále se zahřívajícího chladiče, napojeného na tranzistory, ačkoliv na opačné, teplem nenamáhané straně desky s plošnými spoji je místa dost a dost? Oblíbeným trikem je také hra s koncovkami u nabíječek a tranformátorů, kdy následující typ výrobku má vždy koncovku jinou, takže v případě potřeby už tu, kterou potřebujete, neseženete a musíte si koupit celý nový přístroj. Stejně tak výrobci šachují s formáty datových karet do foťáků či videokamer nebo obecně s příslušenstvím a nejrůznějšími doplňky základních přístrojů, které jsou však kompatibilní pouze s nejnovějšími modely.
Když ani tak nepodlehnete a přese všechno udržujete svoji starou techniku stále v provozuschopném stavu, nastupuje po čase fenomén, který má poněkud expresivní označení, jež ale plně vystihuje jeho podstatu: podle jisté teorie má totiž každý přístroj už při svém vzniku v sobě od výrobce zabudováno „kurvítko“. Toto zařízení má přespříliš dlouho sloužící výrobek, no, jak to říci…, definitivně odrovnat. Nevím, nakolik je to pravda, ale nápadně často to tak opravdu proběhne.

Jiří Hruška         

vždycky jsem snil o tom, že jednou bude existovat automatický překladač cizích jazyků, který bude simultánně tlumočit do libovolné řeči kdykoliv a cokoliv, na co si vzpomenete. Bude stačit pověsit si jej na krk, nebo zastrčit do ucha, v luxusnější verzi si jej nechat třeba i implantovat a beze strachu z komunikačních problémů odjet na kterékoliv místo na světě, kde žijí lidé (jinde by i sebedokonalejší překladač byl na nic).O takovém vynálezu jsem snil hlavně při otravném biflování cizojazyčných slovíček nebo při občasné návštěvě s češtinou jazykově zcela nekompatibilních zemí.
Situace se částečně zlepšila díky rozvoji počítačů a příchodu éry digitalizace. Vznikla řada pokusů o automatické překladače, zatím zejména psaného textu. Pár jich je dokonce volně přístupných, ale stále žádný není dokonalý a na rozdíl od živého překladatele dokáží mnohdy vyrobit nechtěné perly. Ostatně, jak je známo z filmu Někdo to rád horké, nobody’s perfect, tedy nikdo není dokonalý. (Potvrdil mi to i jeden z překladačů, když tuto anglickou frázi převedl do češtiny jako „perfektní No-body’s“.) A tak se zdá, že ještě dlouho budeme využívat služeb živých tlumočníků a pracovat se slovníky.
Jeden elektronický slovník mě v poslední době mimořádně zaujal. Jmenuje se DISCO a nabízí překlady termínů pracovních dovedností a zkušeností v deseti evropských jazycích. Má pomoci každému, kdo chce napsat svůj životopis nebo motivační dopis potenciálnímu zahraničnímu zaměstnavateli a přesně v něm popsat své vzdělání, dovednosti a znalosti v cizím jazyce. Autoři slovníku píší: „Hlavní snahou projektu DISCO II je nabídnout všem uživatelům jednotnou terminologii vycházející z výsledků učení, která umožňuje porovnání dovedností a kompetencí ve vzdělávání a na trhu práce“. K dispozici je zde 8 000 vět a 90 000 termínů. Takové množství mě ohromilo, sám jsem se při podobných příležitostech setkával vždy jen s několika opakujícími se frázemi (málokdy chyběla ta „v kolektivu oblíben“). Ale svět se mění a rozumím tomu, že zajímavou práci může dostat spíše ten, kdo barvitě umí vylíčit také sám sebe, a to i v cizím jazyce. Ze zvědavosti a pro poučení jsem si slovník otevřel (přístupný na www.disco-tools.eu) a jenom tak zkusmo listoval. Chci zdůraznit, že své dojmy níže popisuji s nadsázkou, jeho autory z celé řady evropských renomovaných institucí oceňuji a určitě si nemyslím, že by slovník nenašel uplatnění. Naopak, může to být užitečná pomůcka.
Nejdříve jsem si otevřel rubriku Jazyky. Potěšilo mě, že seznam zahrnuje i takové položky, jako pekingská čínština, rétorománština či urdština. Vybrat z nabídky svoje znalosti mi tak mnoho problémů nečinilo. Přešel jsem na Osobní dovednosti a kompetence: ve Fyzických vlastnostech a schopnostech jsem po Absenci vjemových poruch zaškrtl Dobrý čich a Dobrý smysl pro chuť. Chvíli jsem váhal nad položkou Atraktivní vzhled, ale nakonec jsem si vybral Jistý krok. Zajímalo mě, jak se to řekne třeba švédsky – Fotterna pa jorden. Zaškrtl jsem i Vytrvalost a trpělivost, nicméně když jsem narazil na Snášenlivost chladu, Snášenlivost hluku, Snášenlivost horka a Snášenlivost pachu, raději jsem Vytrvalost a trpělivost zase vypustil. V následujících možnostech jsem místo toho zvolil Vyjadřovat se přiměřeně a jasně v různých situacích a Posuzovat kriticky komunikační schopnosti a řeč těla. Na to bych asi sám nepřišel, a teď to mohu vyjádřit v deseti jazycích (např. v maďarštině je to Kritiku-san vizsgálni a személyes kommunikációs képességet és a testbeszédet). Dále mě zaujala položka Řízení kultury a hromadných sdělovacích prostředků. Jednoznačně jsem si v ní zvolil Řízení uměleckých zájezdů (slovensky Manažment šnúry). Taková práce by se mi líbila, možná napíšu deset jazykových variant svých Klíčových schopností a dovedností (německy Uber-fachliche Fertigkeiten und Kompetenzen) a rozešlu je na všechny strany…

Jiří Hruška         

zaplatili jsme jisté společnosti s ručením omezeným zálohu na přetěsnění oken a výrobu nových vchodových dveří na chalupě. Nic moc levného, museli jsme si odříci řadu jiných věcí a požitků, ale utěšovala nás vidina toho, že nebudeme nadále částečně topit jen tak nazdařbůh, protože teplo unikalo netěsnícími okny i dveřmi. Byli jsme také hrdí na to, že nebudeme přispívat k lokálnímu oteplení blízkého okolí naší chalupy. Dohodli jsme se s jednatelem společnosti na termínu montáže, já i žena si zařídili všechny pracovní záležitosti, abychom si mohli vzít dovolenou, zakoupili včas jízdenky a těšili se. V předvečer odjezdu na chalupu nám firma zavolala, že kvůli výpadku dodávky dřeva výrobu našich dveří nestíhá a termín musí posunout. Řekli jsme si, že zřejmě zavolali tak pozdě proto, že doposledka měli v plánu zhotovit naše dveře třeba i přes noc, ale nemají z čeho, chudáci. Nešť, stane se, ještě že dali vědět. Dovolenou jsme odvolali a vyhodili lístky na vlak, protože byly koupené přes internet a nešly vrátit.
Druhý domluvený termín jsme se dostavili na chalupu s jednodenním předstihem, abychom s jistotou byli připraveni uvítat řemeslníky ráno v šest, jak bylo domluveno a nezdržovali je případným pozdním příjezdem. Když hodinu před polednem přišli, vysvětlili nám, že dnes stihnou nainstalovat pouze okna a dveře zasadí až následující den.
Následujícího dne poslali SMS, že nemají čím přijet ani čím přivézt dveře, protože přes noc se jim z parkoviště ztratilo auto. Jestli v něm byly i naše dveře, se nezmínili.
Prosti iluzí z hlediska montáže dveří jsme přesto příští týden odjeli opět na chalupu. Už při cestě zvonil mobil a pan jednatel se starostlivě ujišťoval, jakou rozteč zámku a kliky jsme si k novým dveřím koupili. Ulehčeně schválil poskytnutou informaci a ubezpečil nás, že právě vyjíždí a bude u nás cobydup. Truhlář s dveřmi jede souběžně odjinud. Dorazil pouze jednatel. Po hodině začal žhavit mobil a snažil se dovolat truhláři. Asi podesáté se mu to podařilo a mluvil s ním velmi dramaticky. Zachytili jsme slova jako panty, práh, profil, hoblík a pila, takže jsme usoudili, že opravdu probíhá odborný rozhovor. Dveře měly přicestovat odpoledne. Odpoledne dveře opět nikde. Náš dodavatel seděl na lavičce, klel a truhláři se už nemohl dovolat. „Schválně mi to nebere z mého čísla,“ zuřil a postupně si vypůjčil telefony od všech přítomných v dosahu. Truhlář to nebral ani tak. V neděli večer jsme z chalupy odjeli.
Následující dva dny jsme sami zkoušeli volat na číslo uložené v telefonu, které patřilo truhláři. Bezvýsledně, hovor nikdo nezvedal.
Pan jednatel se ozval po týdnu. Pateticky nám sdělil, že truhlář jej zklamal: žádné dveře nevyrobil a emigroval! On sám však svým závazkům dostojí, dveře zhotoví osobně a osadí je – musíme však pár měsíců počkat. To nám už také začalo být jasné. Ještěže jsme si nenechali vybourat staré dveře a hodnotu zálohy už zrealizovali v hotových oknech.
Pomocí internetu jsem složitě zjistil, že telefonní číslo, které mělo patřit truhlářovi, patří vlastní sestře pana jednatele. Nepoužívala ho, protože její přístroj se před několika týdny záhadně ztratil. Jaká to náhoda. Když jsme na jednatele udeřili, konečně přiznal, že nestíhal plnit zakázky, všechny telefonické hovory s truhlářem před námi jenom předstíral a také další důvody si pustě vymyslel. Skvostný herec, ovšem nikoliv charakterní.
Po půl roce (hned na druhý domluvený termín) jsme měli konečně vše pohromadě – okna i dveře. Ironií bylo, že dveře přijel vsadit další jednatel firmy – otec toho prvního. Vůbec netušil, že s naší zakázkou byly takové patálie, objednávku k výrobě dveří dostal od svého syna minulý týden a promptně ji splnil. Když jsme mu řekli, jakou komedii s námi jeho potomek hrál, jenom obrátil oči v sloup: „Když jsem ho neřezal do jeho patnácti let, teď už je pozdě,“ řekl s nadsázkou. No, možná, že až taková nadsázka to nebyla.
Sedím na chalupě v jižních Čechách, je pokročilá noc, vyhlížím Perseidy a vedu hluboké úvahy o budování reálného kapitalismu u nás a o ekonomické krizi, která prý tlačí fi rmy ke snižování cen a poskytování doplňkových služeb zdarma, aby si udržely zákazníky…

Jiří Hruška         

před námi jsou letní dny, které většinou znamenají dovolenou nebo prázdniny. Plánujeme, kam všude se podíváme, co všechno podnikneme, nebo jak se budeme válet u vody či brouzdat v lese (eventuálně brouzdat ve vodě a válet se v lese). Může však nastat situace, kdy vás zaskočí počasí a nastane takzvaná mokrá varianta. Kromě knížek, televize, počítače, štípání dřeva ve stodole, prolézání půdy a dalších oblíbených činností pod střechou se můžete pokusit zapsat do dějin lidstva. Jak? Není nic snazšího, než si vymyslet nějakou bláznivinu, na kterou ještě nikdo nepřišel a svým výkonem stanovit laťku světového rekordu. Ať se ji pak někdo další snaží překonat. Je ovšem nutno dodat, že oficiálně uznatelný výkon musí mít spoustu náležitostí, včetně notářského zápisu. Takže nakonec nejzábavnější na tom všem je vymyslet si tu pravou disciplínu nepoškozující zdraví a soutěžit jenom sám se sebou, s kamarády nebo s rodinnými příslušníky. Až se pak ve své vlastní disciplíně stanete opravdovými mistry, neváhejte a sdělte to světu! Při troše snahy se třeba stanete šampionem Guinnessovy knihy rekordů.
Pro inspiraci přináším několik příkladů, které se díky množství šílenosti větší (ano, větší) než malé dostaly do světových médií. Ty nápady jsou vážně bláznivé, takže je může zkusit překonat snad jenom ten, kdo opravdu neví, co lepšího zrovna dělat.
Disciplína jako stvořená pro letní dny je uběhnout pět kilometrů s potápěčskými ploutvemi na nohou. Ploutve musí nejméně dvakrát přesahovat délku chodidla. Současně je nutno žonglovat třemi míčky. Světovým rekordem je výkon jednoho Američana, který dosáhl času 32 minut a 3,77 vteřiny.
Rekord zcela jiného druhu vytvořil jistý japonský inženýr. Jeho papírová vlaštovka plachtila ve vzduchu celých 27,9 sekundy. Zdá se to na první pohled málo, ale zkuste si to: vlaštovka se nesmí házet z vyvýšeného místa a musí být bezvětří. Na stavební fakultě ČVUT se letos v březnu v této disciplíně také soutěžilo a vítěz dosáhl času 8 vteřin. Na stejné akci nejdelší hod do dálky papírovou vlaštovkou změřili na 40,5 metru. O měsíc později se jeho autor výkonem 50,37 m stal v Salzburku mistrem světa v této disciplíně.
Naopak do výšky se musela odebrat modelka v Bukurešti. Předváděla totiž svatební šaty s nejdelší vlečkou na světě, které ušil místní svatební salon a aby vlečka vynikla, vynesl modelku do vzduchu horkovzdušný balon. Délka rekordní vlečky činila 2 838 metrů. Její výroba trvala sto dní a podílelo se na ní deset švadlen. Použitý materiál stál v přepočtu 134 000 korun, náklady za pronájem balonu byly jen o málo nižší. Předchozí disciplína zaujme spíše ženy, takže teď něco pro muže. Jeden mladík umístil na internet montáž z videí, na nichž sám vystupuje při opravdu hodně praštěném rekordu. Téměř dvacetiminutový sestřih ukazuje, jak se oběma rukama naplno dotýká – jak to říci, no hrudních partií celé tisícovky žen! Tedy postupně, což ovšem jeho výkon nijak nesnižuje. Nutno dodat, že dámy byly oblečené a že nedošlo k žádnému fyzickému násilí. Že něco takového by se u nás stát nemohlo? Chyba lávky, jedná se o český rekord. Zajímavé je, že mladík při plnění své mise dostal pouze jedinou facku. Šťastný to muž…
Když jsme u těch facek – dvě anglické dívky se rozhodly, že překonají světový rekord v počtu vzájemných políčků kouskem pizzy. Za 15 vteřin se dohromady nafackovaly 174x. Ovšem o žádné silné údery nešlo, spíše si pizzu omatlávaly o tváře. Leč svoji chvilku slávy si získaly.
O pizzu zjevně nestojí jeden pětadvacetiletý Ind. Pojídá totiž raději cihly. Zní to neuvěřitelně, ale když se novinářům svěřil, že si již jako malý hošík nejraději pochutnával na kamenech, není se co divit. Inu, gurmán. Napodobovat jej však rozhodně nehodlám.
To snad raději zkusím překonat nejrychlejší čas k otevření 2 000 lahví piva. Rekordu dosáhl v roce 2007 borec v Chorvatsku: 37 minut 39 vteřin. Jestli pak otevřené lahve sám vypil, není známo, od té doby však o něm není slyšet.
Myslím, že o dovolené je nejlepším nápadem soutěžit o to, kdo nejúspěšněji zapomene na pracovní starosti v zaměstnání. Ale nezapomeňte se pak do něho zase vrátit, jinak to neplatí.

Jiří Hruška         

poslední dobou mám pocit, že se programátoři vymýšlející techniku, která má lidem pomáhat, poněkud vymykají jejím uživatelům z rukou. Konstruují přístroje, jež mají snahu domýšlet řadu věcí za nás, aniž bychom o to stáli. Začalo to textovými editory v počítačích, které svévolně přepisovaly nejrůznější slova tak, že se změnil smysl celé věty. Když jsem například někomu v emailu napsal, že mu „přeposí lám“ zprávu, milý počítač to změnil na„přepískávám“, neboť předpokládal, že jsem to tak chtěl. Nechtěl.
V poslední době mě nesmírně štve nová verze stejného editoru od stejného výrobce, která v důsledku mění český pravopis, konkrétně užívání uvozovek. Při lokaci editoru do češtiny zřejmě příslušní pracovníci zbůhdarma hleděli z (O)kna a nevzali na vědomí náš pravopis. V češtině totiž všechna uvozená slova, výrazy, ale také přímá řeč mají v psaném projevu na začátku uvozovky dole a na konci nahoře. Není to tedy stejné, jako když někdo mluví a při řeči zvedne v módním gestu obě ruce se dvěma vztyčenými prsty, aby znázornil, že právě použil uvozovky. Toto rozlišení ted‘ textový editor neumí (i když v předchozích verzích je znal). Co je však nej-horší, v novinách, v časopisech i v televizi (upoutávky, titulky zpráv apod.) na to redaktoři zcela kašlou a s klidem používají v psané češtině, která by měla být jejich denním chlebem, anglická pravidla. Ono zřejmě dá příliš práce ručně chybu opravit. Nebo možná chyběli ve škole, když se uvozovky probíraly. A tak můžeme v titulku číst např. O čem se „šušká“, ačkoliv správně je O čem se „šušká“. Maličkost? Nemyslím si to. Snad je to neznalost, nebo lenost, ve výsledku ignorace a podceňování čtenářů.
Také chytré telefony by rády myslely za nás a jsou mnohdy spíše k vzteku,
když se připojují k internetu, když ony chtějí (a my nechceme) a dokonce samy automaticky zavolají zpátky lidem, před kterými jsme se chtěli nechat zapřít a jejich hovor nepřijali. Já vím, že to není tak úplně jejich chyba, manuálně se dají přenastavit, ale proč ty zatracené stroje musí být konstruovány tak, aby předvídaly?
Známý mně vyprávěl téměř neuvěřitelné zážitky se svým novým super-moderním (a superdrahým) telefonem. Téměř se s ním bál jezdit v autě. Jakmile totiž vůz nastartoval a vložil mobil do hands–free držáku, jakási chytrá aplikace v telefonu začala sama pracovat: připojila se k webu, stáhla čerstvou verzi navigace a snažila se navést řidiče do cíle, který si sama stanovila. Mezitím mobil současně chaoticky vytáčel nejrůznější čísla ze seznamu kontaktů, zapínal a vypínal hlasovou schránku, pouštěl hudbu a odesílal SMS o své momentální poloze. Známému (vzděláním inženýr strojař) se až teprve po několika konzultacích s operátorem podařilo v mobilu najít a přenastavit funkci, která reagovala na konverzaci nebo puštěné rádio v kabině vozu, které mylně považovala za hlasové pokyny. Těmi se pak telefon řídil, a proto vyváděl takové nesmysly.
Vím, to jsou extrémy. Nemám vůbec nic proti špičkové technice, ale štve mě ten samotný princip, že přístroje jsou programovány tak, aby byly o krok před našimi pokyny, a neberou vůbec v úvahu, že naše rozhodnutí se může ubírat úplně jiným směrem. Ale možná je to jenom můj problém a naopak jiným spoluobčanům tento přístup vyhovuje. Přečetl jsem si totiž novinový titulek: České školství nevychovává samostatně myslící individuality, ale stádní ovce. Aha, tak to by možná mohlo vysvětlovat i výše zmíněný způsob používání uvozovek…

Jiří Hruška         

i když teprve kvetou šeríky, jiste už máte představu, jak budete trávit letošní léto. Záměrně neříkám dovolenou, protože už zdaleka neplatí, že dovolenou si všichni bereme právě v léte. Naopak, nezanedbatelná část lidí jezdí na dovolenou v zimě. A to nejen lyžovat a oddávat se dalším sněhovým radovánkám, ale i za teplem a  koupáním v moři do exotických destinací. Jet na dovolenou mimo hlavní letní sezónu je však obtížné a víceméně neřešitelné pro rodiče školou povinných dětí. Ti jsou odkázáni na termín školních prázdnin a musí doufat, že počasí v  červenci a v srpnu jejich plány nezhatí.
Doba hlavních letních prázdnin, tedy od 1. července do 31. srpna, je u nás ustálena už přes sto let, od počátku 20. století. Začátek prázdnin, jejich délka i konec však jsou v různých zemích Evropy různé. Stejný termín jako u nás platí také např. na Slovensku, v Belgii a na Ukrajině.
Nejdříve volno nastává školákum v Bělorusku – už 27. května, přičemž do lavic se vracejí až 2. září. Tamní školáci tak mají jedny z nejdelších prázdnin na našem kontinentu – přes tři měsíce. Zhruba čtvrt roku odpočívají také školáci v Litvě, Rusku, Irsku, Řecku nebo Turecku.
Nejpozději začínají prázdniny v Lucembursku – 15. července. Končí ale až 14. září, trvají tedy dva měsíce jako u nás.
V řadě státu se doba letních prázdnin liší i podle krajů a typu škol. Rozmanité je uspořádání prázdnin hlavně ve  Velké Británii. Souhrnně lze říci, že v Evropě začínají letní prázdniny nejdříve v posledních dnech května a končí v prvních dnech září, výjimečně i později.
V porovnání s evropskými státy (s výjimkou Lucemburska) však prázdniny začínají v ČR docela pozdě. V jejich druhém měsíci se již začíná brzy stmívat a teploty ráno i večer citelně klesají.
Čas od času se proto objevují úvahy posunout začátek (i konec) prázdnin tak, aby co nejvíce pokryly období s nejhezčím počasím a nejvyšší teplotou vzduchu v roce.
Podle údaju vědců z Přírodovědecké fakulty UK svědčí statistika průměru ze tří meteorologických stanic (Doksany, Praha, Brno) za uplynulých padesát let o tom, že nejteplejší dvouměsíční období bývá od 22. června do 21. srpna. Nemá na to žádný vliv ani nadmořská výška. Teploty ve vyšších polohách jsou pochopitelně nižší, ale vymezení nejteplejšího období na horách i v nížinách se neliší.
Podle dalších historických měření je nejméně oblačnosti a nejvíce slunečního svitu ve dnech od 22. května do 22. července, přičemž nejslunnejší by počasí mělo být uprostřed června. Důležitá je i čistota vody v přírodních nádržích a její vhodnost ke koupání. Z tohoto hlediska je podle Hygienické služby situace příznivá zhruba do přelomu července a srpna. Poté přemnožení sinic silně narůstá a spolu s nimi přibývá i zákazu koupání.
Na základě všech výše uvedených skutečností si proto podle některých vědců je třeba položit otázku, zda by nebylo vhodné posunout dobu letních prázdnin do období, kdy je počasí jako celek nejpříznivější pro pobyt v přírodě, na táborech nebo na  chatách a chalupách. Po zvážení všech faktoru došli ke kompromisnímu názoru, že nejvhodnější by byly prázdniny od poloviny června do poloviny srpna.
Já si však myslím, že nevzali dostatečně v úvahu všechny aspekty ke stanovení doby školního volna. Například zcela pominuli Dva roky prázdnin od Julese Verna.

Jiří Hruška         

když na přelomu 50. a 60. let minulého století vyšlo tehdejší vydání Haškova Švejka, byla to oproti vydáním minulým mimořádně tlustá kniha. Bylo to tím, že Haškovo notoricky známé dílo bylo nově opatřeno mohutným doplňujícím aparátem – číslovanými vysvětlivkami, z nichž se čtenář měl dozvědět, co který daný termín znamená a co tím Hašek vlastně zamýšlel říct. Vysvětlivky byly nejen zhola zbytečné, ale často naprosto stupidní. Ostatně přesně tak ohodnotil „přínos“ takových vysvětlivek ve Švejkovi (ale i v řadě jiných knih) Jan Werich v jednom svém známém dialogu s Miroslavem Horníčkem (vyšel i na gramofonových deskách). Dodal tehdy, že je zarážející, když vysvětlivky jsou rozsáhlejší než vlastní dílo, které mají vysvětlovat. „Líbí se mi ten optimismus nakladatelů, že co čtenář, to blbec,“ shrnul Werich.
Vzpomněl jsem si na tuto charakteristiku nedávno, po přečtení informace o zprávě organizace Gherush92, jež má status zvláštního poradního orgánu Ekonomické a sociální rady OSN. Její členové zcela vážně doporučili vybavit kritickým komentářem a vysvětlivkami jedno ze základních děl světové literatury – Dantovu Božskou komedii. Je prý urážlivá a diskriminační, a to jak obsahem, tak jazykově. Zejména mladí lidé bez životních zkušeností nemohou správně pochopit dílo, v němž se podle předsedkyně Gherush92 Valentiny Sereniové urážejí homosexuálové, zesměšňují Židé a haní muslimové. „Mladí lidé jsou studiem Božské komedie bez potřebných filtrů a vysvětlení nuceni oceňovat dílo, jež očerňuje židovský národ, a přejímají jeho antisemitský obsah,“ říká předsedkyně. „Muslimský prorok je ve 28. zpěvu rozseknut napůl, jeho tělo je přirovnáno k rozbitému sudu vína, což je pro muslimy, kteří nesmějí pít alkohol také urážející. Ve zpěvech 15 a 16 jsou naopak trestáni homosexuálové, kteří musí v pekle bez zastávky běhat pod ohnivým deštěm.“ Obsah díla je tak údajně rasistický, antisemitský, antiislámský a nenávistný, Božská komedie by proto měla být vyškrtnuta ze školních osnov a pro dospělé čtenáře opatřena vysvětlujícím poznámkami.
Jenom stručné připomenutí: Božská komedie se skládá ze tří částí nazvaných Peklo, Očistec a Ráj a líčí pouť záhrobní říší, která symbolizuje lidský život od prvotního hříchu, přes spasení až k probuzení k věčnému životu. Je alegorickým zobrazením lidstva a vesmíru, je plná symbolismu, filozofických a historických narážek. Dante Alighieri (1265–1321), básník a učenec, shrnul v tomto díle veškeré vědění středověkého křesťanského světa těsně před rozkvětem renesance.
Zda by příslušné poznámky a vysvětlivky tvořily samostatný blok na konci knihy paní Sereniová nespecifikovala. Já navrhuji, aby byla pověřena včleněním svých připomínek na patřičná místa přímo do Dantova textu. Aby do něj organicky zapadly, musely by ovšem být vytvořeny stejným způsobem jako originál, tedy formou tercín psaných v pětistopých jambických verších, kdy schéma rýmu je aba, bcb, cdc, ded …, tj. rýmují se vždy dva verše obkročně, a každý verš  má jedenáct slabik. Věřím, že ani poradní expertka OSN (i když nejen osvědčila svoji inteligenci, ale našla i odvahu se svými závěry veřejně vystoupit) by to tak napsat nedokázala. Takže nehrozí, že původní znění jednoho z největších eposů lidské historie by bylo ohroženo.
Je tu ovšem jisté riziko, že příště by si organizace Gherush92 vybrala ke kritickému zhodnocení a opoznámkování jiná díla světového kulturního dědictví, která nemají tak extrémně složitou formu. Napsat a včlenit do nich své vysvětlující doplňky ladící s originálem by tak bylo snazší. Možná by se jednalo z úhlu pohledu těchto expertů ještě o poznání nekorektnější díla, než to Dantovo. Například Bibli, Korán nebo Talmud, kdo ví?

Jiří Hruška         

Jiří Šlitr v jednom svém výstupu říkával: „Abych toto představení povznesl na světovou úroveň, zazpívám píseň.“ Inspiroval jsem se tím, a abych náš lokální časopis povznesl alespoň na úroveň celostátních tiskovin, které své komentáře a rozbory prošpikovávají ohromujícím množstvím čísel (někdy spíše číslic), naplním jimi svůj úvodník rovněž tak.
I když třeba nemáte pro numera smysl, čtěte klidně dále, i když na dalších řádcích se bude operovat s čísly v řádu miliard.
Nepůjde o taková čísla, jaká čítáváte nebo slýcháváte denně ve zpravodajství, tedy ani o sumy EUR, které se přelévají mezi jednotlivými zeměmi Evropské unie navzájem, ani o výši škrtů nebo na čemkoliv uspořených nákladů, ba ani o zpronevěřené prostředky. Nejde o nic menšího, než o nás samotné, o lidi.
Na zeměkouli žije v tomto okamžiku něco málo přes 7 miliard lidí. Nemůžeme si to sice přepočítat, ale je to nejspíše skutečnost, tvrdí to statistici. Jiní vědci – z amerického Úřadu pro studium populace – pro změnu spočítali, že na naší planetě až do současné doby žilo celkem 107 miliard lidí. Samozřejmě postupně, naštěstí. To si také nemůžeme přepočítat, není jak. Protože s čísly lze všelijak čarovat (politici by mohli vyprávět), neodpustili si ani zmínění vědci pár dalších výpočtů. Dodávají například, že dnešní stav živých, tedy oněch 7 miliard, překročili mrtví už dávno, a to někdy mezi lety 8 000 před naším letopočtem a začátkem našeho letopočtu.
A také konstatují, že na každého dnešního živého člověka připadá 15 mrtvých lidí, kteří žili na Zemi před námi. V čemž se mýlí, konstatuji já. Dopustili se totiž logické chyby: vydělili 107 miliard sedmi miliardami (=15,285714285714285714), místo aby dělili pouhých 100 miliard sedmi miliardami (=14,285714285714285714). Zapomněli totiž odečíst od 107 miliard, což je počet všech lidí, kteří až do dneška na Zemi kdy žili (tedy mrtví i živí dohromady) 7 miliard dnes aktuálně žijících.
Takže ve skutečnosti na 7 miliard žijících lidí připadá dnes jenom 14 mrtvých předchůdců! Tolik můj český příspěvek k mylnému závěru amerických vědců.
Odhlédneme-li od zmíněné triviální metodické chyby, lze v jejich zprávě narazit ještě na další „objevné“ informace. Zmínění experti uvádějí, že délka života současných lidí ve vyspělých zemích činí 75 až 80 let, zatímco ve středověku to podle nich bylo jen 10 až 12 let, což znamená, že velká část tehdejších jedinců nepřekročila ani hranici dětství, takže se nemohla rozmnožovat.
Aby lidská populace nevyhynula, bylo za těchto podmínek zapotřebí zhruba 80 porodů na tisícovku obyvatel. Dneska prý stačí i současných 23 novorozenců na tisíc lidí, aby se lidstvo množilo stávajícím tempem. Proč tedy svět řeší demografickou krizi a důchody, autoři neobjasňují.
Avšak dosti sarkasmu. Ať už je skutečnost jakákoliv, ať jsou uvedená čísla méně či více pravděpodobná a jejich intepretaci lze s úsměvem zlehčovat, faktem je, že při pomyšlení na všechny ty miliardy individuálních osudů, citů a snů příslušníků druhu homo sapiens, co kdy žili, se skutečně tají dech.

Jiří Hruška         

je to už dlouho, co jsem naposledy někde viděl jeden z kreslených vtipů, jejichž motivem byl pán nesoucí nad hlavou transparent s nápisem KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ. Pointou bývalo, že na tohoto muže číhal hned za rohem loupežný vrah, nebo mu na přechodu nedalo přednost auto a srazilo ho, nebo na něj doma čekala za dveřmi rozzuřená manželka s válečkem na nudle v ruce, nebo jiná podobná třeskutá sranda, variant je mnoho. Konkrétní situace si vlastně ani tolik nepamatuji, ale tu ceduli KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ, tu ano – možná proto, že byla tak absurdní. Ale takové vtipy zmizely a nahradily je zprávy o tom, že konec světa skutečně přichází. Jejich absurdita mnohdy není o nic menší. Je sice logické, že když náš svět měl svůj začátek, jistě bude někdy mít i svůj konec, ale že by to bylo nějaké předem přesně určitelné datum, tomu nevěřím.
Konkrétních dnů bylo již postupně oznámeno několik a většina z nich je již úspěšně za námi. Například jakýsi americký kazatel předpověděl přesný konec světa nejméně čtyřikrát, naposledy na 21. května loňského roku. Když se tak nestalo, posunul svůj odhad na 21. října 2011. Opakované selhávání jeho předpovědí ovšem nezabránilo, aby ho fanaticky následovaly tisíce stoupenců, z nichž mnozí mu věnovali svoje celoživotní úspory…
Už v roce 2003 se Země měla srazit s tajemnou planetou Nibiru. Planeta nás evidentně netrefila, ale příznivci jejího kultu jsou přesvědčeni, že na druhý pokus se jí to podaří a už letos 21. prosince nám to ukáže.
Oproti planetární srážce byly předpovědi konce světa na zlomu letopočtu z 1999 na 2000 krotké. I když s počítačovou technikou není radno žertovat a obavy, že zkolabují mnohé programy řídící pro lidstvo životně důležité provozy, měly v něčem své opodstatnění, nakonec žádný z nich nespadl a start do nového milénia dopadl dobře.
Jistá americká věštkyně si z palce vycucala datum 23. 4. 1990, kdy podle ní měl nastat atomový konec světa. Jejímu názoru se v USA dostalo tak velké mediální pozornosti, že tisíce lidí opustily práci, nakoupily zásoby vody a potravin a zalezly do krytů a sklepů. Co takoví lidé věštkyni vzkázali, když ze svých děr opět vylezli, už známo není.
Nyní je nejaktuálnějším nebezpečným datem 21. prosinec 2012, na kdy konec světa údajně předpověděl mayský kalendář. Tímto dnem mayský kalendář končí a dále už nepokračuje. Někteří milovníci záhad a senzací to interpretovali jako zánik lidstva a vytvořili kolem toho celosvětovou hysterii. Přitom téměř všichni renomovaní odborníci ujišťují, že se o žádné proroctví nejedná, prostě v mayském kalendáři v tento den skončí jeden cyklus a po něm normálně nastane cyklus nový. Navíc převod tisíce let starého mayského kalendáře do našeho počítání času je velmi obtížný a je nejisté, zda oním posledním datem na jeho konci je právě 21. prosinec 2012. Mayský kalendář lze totiž přepočítat nejméně deseti způsoby a výpočet toho správného data tak vychází na různé dny od roku 1493 do roku 2532.
Také Česká astronomická společnost a Akademie věd ČR odmítají předpověď, podle níž by měl 21. prosince letošního
roku nastat konec světa. O názoru České astronomické společnosti na tento „problém“ svědčí i fakt, že na toto téma vyhlásila soutěž o nejlepší vtip. Vlastní autorská díla, kreslená i slovesná, je možné zasílat na e-mailovou adresu info@astro.cz až do 20. prosince 2012, tedy do předvečera dne, na nějž se údajně podle mayského kalendáře předpovídá konec světa. Nejvtipnějšího vítěze, o němž rozhodne od 21. do 30. prosince v internetovém hlasování veřejnost, čeká na jaře příštího roku individuální prohlídka observatoře Astronomického ústavu v Ondřejově.
A tak se díky této soutěži možná zase dočkáme vtipů o pánovi s cedulí KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ. Proč ne, v humorné rovině je to přijatelné.

Jiří Hruška