Prosinec 2011

• Čím žije Praha 6
  

• KULTURNÍ FENOMÉN ČTYŘLÍSTEK rozhovor s výtvarníkem Jaroslavem NĚMEČKEM
  

• KUŘÁCTVÍ SE NESMÍ BAGATELIZOVAT, říká Kateřina MALÁ z Centra pro závislé na tabáku (3.část)
  

• Historické osobnosti v názvech ulic (Jana Kašpara)
  

• Zajímavosti ze života živočichů
  

• Program divadel Semafor a S+H
  

• FIFINČINY VÁNOČNÍ SLADKOSTI
  

• ADVENT 2011 v Písecké bráne
  

• Výstava fotografií „Za operou do Šárky“
  

• Nová ŠKODA Citigo
  

Listopad 2011

• Čím žije Praha 6
  

• NÁŠ ROZPOČET JE OŽEHAVÉ TÉMA říká armádní generál Vlastimil PICEK
  

• KUŘÁCTVÍ SE NESMÍ BAGATELIZOVAT, říká Kateřina MALÁ z Centra pro závislé na tabáku (2.část)
  

• Historické osobnosti v názvech ulic (Pláničkova)
  

• Zajímavosti ze života živočichů
  

• Program divadel Semafor a S+H
  

• Život je krátkej říká textař, skladatel a zpěvák Josef IX.
  

• VÁNOCE VE STARÉ PRAZE – výstava unikátních fotografií z přelomu 19. a 20. století
  

• Odměňte se novou
  

Říjen 2011

• Čím žije Praha 6
  

• ČLOVĚK VÁCLAV HAVEL – FRAGMENTY ZE ŽIVOTA MUŽE, KTERÝ ZMĚNIL ČESKO…
  

• KUŘÁCTVÍ SE NESMÍ BAGATELIZOVAT, říká Kateřina MALÁ z Centra pro závislé na tabáku (1.část)
  

• Zajímavosti ze života živočichů
  

• Program divadel Semafor a S+H
  

• 18. Břevnovské posvícení
  

• Dalibor
  

• Zaostřeno na zimní péči
  

z prázdninových toulek vám přináším příběh vskutku bakalářský o jednom českém Honzovi. Jan byl docela obyčejný kluk, který se rád předváděl před holkama a docela se jim líbil. Hrál fotbal za místní oddíl. Hrál ochotnické divadlo. Hrál na kytaru a patřil mezi místní metalisty a hároše. Jednoho dne onemocněl jakousi chorobou, po níž mu po uzdravení zůstal nepříjemný následek – holá hlava. Někdo by snad nebral až tak tragicky, že přišel o vlasy, ale Honza zcela ztratil sebevědomí a začal se stranit společnosti. Když občas někam vyrazil nebo dokonce zašel do hospody, měl na hlavě paruku. Ta však evidentně pamatovala staré časy, vypadala spíše jako drn. Mládí nezná slitování a Janovi vrstevníci mu začali říkat Fantomas.
Honza zkusil navštívit i akce Klubu nablýskaných gentlemanů, což nebylo nic jiného, než neformální spolek holohlavých, který pro podobně postižené organizoval psycholog z nemocnice, rovněž sám zcela plešatý. Jeho členové chodili společně do kina, do sauny, i do hospody a vzájemně si podporovali sebevědomí. Když však byl jednou celý spolek legitimován strážníky městské policie kvůli falešnému podezření z propagace rasové nesnášenlivosti, Jana to utvrdilo v názoru, že s holou hlavou na veřejnost nemůže.
Poté, co selhaly nejrůznější vodičky  a mazání, rozhodl se, že všechny své ušetřené prostředky věnuje na zakoupení špičkové paruky. V internetovém katalogu si vybral tu nejlepší a nejdražší, vyráběnou individuálně na objednávku. Když si po několika konzultacích a zkouškách vysněnou paruku konečně odvážel domů, byl v naprosté euforii. Neodolal a dlouhovlasou paruku, dodávající mu iluzi dřívější bohaté hřívy, si na nejbližší benzínce nasadil. Bylo horko, pod parukou ještě více, Honza si postupně v autě otevíral okna a užíval již skoro zapomenutého pocitu volně vlajících vlasů. Nakonec otevřel naplno i střešní okno. Vlasy vlály ostošest. V jeden okamžik se však paruka náporem vzduchu svezla ke straně. Jan ji sice zachytil, ale dlouhé umělé vlasy mu vítr foukl přes oči, a když si je druhou rukou odhrnul, viděl už jenom, jak se s autem řítí do neznáma. Probral se ve chvíli, když se nad ním skláněl bílý anděl.
Andělem byla sestřička Ivana, která se potom o Jana starala po celou dobu jeho pobytu v nemocnici. Byla tou nejmilejší dívkou, jakou kdy Honza poznal, v její společnosti zapomínal i na svoje trable s holou hlavou. On jí byl také sympatický a tak se brzy sblížili. Zranění nebyla vážná a Honza šel po pár dnech z nemocnice domů. Přišel sice o auto i o paruku, kvůli níž se málem zabil, ale získal srdce sestřičky Ivany. Jejich známost se rozvíjela a dospěla k okamžiku, kdy je žádoucí, aby dívka představila partnera své rodině. Honza byl pochopitelně nervózní nejen z nastalé situace, ale vrátil se mu i strach ukázat se ve společnosti bez vlasů.
Na návštěvu přicházel Jan značně roztřesený. Ivana mu nejprve představila maminku, velmi mladistvou, s bohatými dlouhými kadeřemi. Z hloubi bytu jej halasně zdravil tatínek i dva Ivaniny bratři a to už Janovi nervy praskaly napětím. Když se však tatínek se svými syny z přítmí pokoje vynořili, napětí rázem povolilo – tři holé plešaté hlavy zářily halou Janovi v ústrety jako měsíce v úplňku.

Jiří Hruška

léto je před námi a měli bychomsi je pořádně užít, mohlo by to totižbýt jedno z posledních lét, v němž se zahřejeme. Po strachu z globálního oteplovaní prý totiž někteří vědci přišli s teorií, že během deseti roků nastane malá doba ledová. Ve srovnání s velkou dobou ledovou asi nebude nijak dlouhá, ale myslím, že to pro nás pro všechny, kteří snad stojíme na jejím počátku, není příliš podstatné – v obou případech se jedná o časové dimenze, v nichž se život žádného z nás nepohybuje. Navíc se takové teorie těžko ověřují, dokud nenastanou. Podobně jako předpovězené konce světa, kterých už měla být podle nejrůznějších vizionářů celá řada, naposledy letos na jaře. Vzhledem k tomu, že čtete tyto řádky, konec světa k překvapení některých blouznivců evidentně opět nenastal. Naštěstí. A že se o to jisté skupiny i jednotlivci snaží, ostatně i lidstvo jako celek na zániku světa dlouhodobě pracuje…

Již záhy bylo upřesněno, že zmíněná teorie o příchodu malé doby ledové je pouze mediálním nepochopením a překroucením závěrů amerického týmu specialistů, kteří takovou interpretaci svých výzkumů odmítli a označili za nesmysl.
Zjednodušování vědeckých poznatků nebo jejich unáhlená prezentace může ovlivnit chování desítek milionů lidí a vést k ohromným ekonomickým škodám.
Ukázaly to i zmatky s označením původce nebezpečné střevní nákazy, která se rozšířila zejména na severu Německa. Bakterie E.coli měly zprvu být na okurkách, pak na rajčatech a listových salátech, nakonec zřejmě na rostlinných klíčcích. Pochopitelný strach z onemocnění, které si vyžádalo několik desítek životů, znamenal dočasné zhroucení poptávky po neprávem obviněné zelenině a faktickou likvidaci některých jejích producentů – zbytečně. V tomto případě jsou v tom ale novináři nevinně, jenom věrně tlumočili aktuální stanoviska německých hygieniků.
Někdy se však neuváženým převzetím zahraničního zdroje dostane do populárně vědeckých rubrik médií zpráva, která je sice v jádru pravdivá, ale v českém prostředí nesmyslná. V květnu jsme se tak mohli dočíst, že na naší noční obloze uvidíme zajímavý úkaz vyskytující se jenom vzácně: sedm těles Sluneční soustavy najednou. Vedle Uranu, k jehož spatření je zapotřebí alespoň triedr, mělo být možné prostým zrakem sledovat ještě Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn a k tomu všemu samozřejmě Měsíc. Těšil jsem se, že tuto podívanou uvidím na vlastní oči, protože její comeback bude až za bůhvíkolik let, ale i když jsem o víkendu vyšel na ulici, odkud jsem měl výhled na střepiny jižní oblohy, neviděl jsem nic. Uvažoval jsem o nových brýlích a návštěvě ordinace, ale potom jsem se dozvěděl, že i kdybych od nás sledoval oblohu třeba tisíc a jednu noc, avizovaný úkaz bych stejně nespatřil. Nemohl bych, některá ze zmíněných těles byla z našeho úhlu pohledu pod obzorem a všechna najednou je bylo možné pozorovat pouze v jižních zemích ležících blíže k rovníku.
Podle astronoma Jana Veselého je bezmyšlenkovité převzetí této zprávy bez zohlednění našich poměrů výrazem severocentrismu. To je zajímavá myšlenka. Je pravda, že automaticky nahlížíme na vše, co se ve světě děje, z pohledu obyvatel severní polokoule. Neuvědomujeme si, že 21. březen nemůžeme šmahem celosvětově označit za první jarní den – na jižní polokouli začíná podzim. Nebo že když Měsíc dorůstá, má tvar písmene D, zatímco když ubývá a couvá, jeho zmenšující se srpek tvoří písmeno C, ale na jižní polokouli je to přesně naopak. A že když tam slaví Štědrý den, bývá jim při tom pěkné horko. Určitě si vzpomenete na každoroční vánoční záběry z australských pláží, na nichž mají opalující se na hlavách santaclausovské čapky. Ovšem řeknu vám, a ať to klidně zní severocentricky: k pořádným vánocům patří sníh. Z tohoto hlediska bych raději než globální oteplování bral tu malou dobu ledovou.

Jiří Hruška

Je toho tolik, o čem bych mohl napsat, tolik co by vás zajímalo, tolik co se všechno děje  a stalo. Ale nestíhám, protože sám to jako čtenář, posluchač a divák ani nestačím pořádně vnímat – takové množství informací více i méně podstatných se na člověka valí z tisku, rozhlasu a televize. A z počítače. A z mobilu – právě jsem dostal další nevyžádanou SMS od nevyžádaného výrobce nevyžádaných ani nevím čeho. Neustálý tok informací dokáže toho, kdo si nedá pozor, tak semlít, že místo, aby byl poučenější, otupí a začne svět i své okolí vnímat poněkud povrchně. V tom okamžiku se z něho stává ideální konzument všech rubrik typu koktejl, revue, ze společnosti apod., což jej oklikou přivede k tomu, nahlížet na všechno jako na jednoduchou černobílou skládanku.
Touha po informacích nekomplikujících nám život a nevyžadující nijak analytickou mysl má tradici od pradávna. Vždyť co jiného dříve byly klepy, drby či pomluvy šířené ústním podáním? Člověka uspokojí, když se dozví cokoliv o sousedech nebo známých, zlomyslně jej potěší, když se něco, co by sám nechtěl zažít, stane někomu druhému, koho třeba ani nezná, má rád zprávy o politicích, umělcích a veřejně známých osobách (všimněte si, že neříkám osobnostech). Tomu všemu se věnují bulvární zprávy a přinášejí je dennodenně specializovaná média, od nichž snad nikdo nic jiného nečeká (doufejme), ale také čím dál častěji i seriózní tituly.
Na stránkách celostátního předního listu se tak dalo dočíst o herci Johnovi Travoltovi, jenž se musel vyrovnat s další ranou osudu – oba jeho domácí mazlíčci zahynuli při nehodě na letišti v americkém státě Maine.Psy přejel letištní vozík. Podle mluvčího letiště to byla nešťastná souhra okolností, neboť mnoho letů přistává a odlétá bez jakéhokoli incidentu. Travolta ani jeho žena se prý k události nevyjádřili. Je to smutné, ovšem článek má podobně významnou informační hodnotu, jako ten referující o dopadení zločince v Austrálii, k jehož identifikaci tamní policie použila rozbor krve odebrané z nacucané pijavice. Pijavici nalezla na místě činu a byla původně přisáta na zlosynovi. Muž se k ozbrojené loupeži posléze skutečně přiznal.
Pikantní je, že v poslední době se v některých případech stírá hranice mezi bulvárními a vážnými zprávami, a to především proto, že objekty zpráv jsou až příliš často samy o sobě nedůvěryhodné.Navíc může čtenáře mást i to, když jsou některé události popisovány slovy, která díky politickému slangu nabyla na jiném významu. A tak může být překvapením, že článek s velkým titulkem Dinosauři v metropoli se poprvé probudili pojednává o otevření zábavního parku v Praze plného druhohorních zvířat a nikoliv o politickém vývoji, zatímco sloupek Čeští Honzové pomalu balí komentuje měnící se zvyky Čechů při hledání práce v zahraničí a nikoliv anabázi kolem odchodu některých ministrů z vlády a Skrytá hrozba nul a jedniček je nevinný článek o závislosti lidstva na výpočetní technice.
I ve sportovním zpravodajství dochází k roztomilostem. Třeba jeden ruský sportovní novinář ve svém komentáři o českém hokeji neustále vyzdvihoval jakéhosi Židličkina. Měl na mysli Židlického.
Omyl ve jménu může být způsoben i maličkostí, např. opakovaným použitím vzoru dopisu z počítače. Mému kamarádovi, který v práci zastával důležitou marketingovou pozici, chtěla jedna firma učinit významnou oficiální obchodní nabídku. Několikrát si její pracovníci ověřovali kamarádovo celé jméno, zjišťovali všechny jeho tituly před i za jménem a přesný název jeho funkce. Od sekretářky si nechali vše potvrdit i písemně, aby se náhodou nepřeslechli. Když dlouho připravovaný dopis kamarádovi přišel, začínal slovy: Vážená paní Kučerová!

Jiří Hruška

sice je květen, ale většina stromů na Petříně i ve Hvězdě je již odkvetlá, o magnoliích a zlatém dešti ani nemluvě. První rozkvetlý šeřík (pro někoho bez) jsem letos viděl už 18. dubna. Přitom v letech, kdy jsem randil se svojí dnešní manželkou, jsme se v polovině dubna venku většinou ještě klepali zimou a nechápali, proč symbolem květnových dnů pro nás už tehdy dávné historie pětačtyřicátého roku, kdy skončila válka, byly pro naše rodiče naplno rozkvetlé šeříky. O více než tři desítky let později prostě šeřík vykvétal až někdy v polovině května.
To jsou na vlastní kůži zažité zkušenosti. Že by tedy na globálním oteplování opravdu něco bylo? Je to ale relativní, v sedmdesátých letech naopak mnozí klimatologové mluvili o globálním ochlazování a dokonce varovali před novou dobou ledovou. Možná v té době také randili venku a byla jim zima. Každopádně z několika teplých nebo naopak chladných let za sebou nelze usuzovat o jakékoliv
změně klimatu. Ostatně někteří vědci razí teorii o tom, že klima na naší planetě je zcela chaotickou záležitostí, pro niž nelze hledat rozumné vysvětlení. Chtělo by se říci, že v tom lze spatřovat jistou podobu se současnou českou politickou scénou.
Zcela určitě však počasí ovlivňuje naši náladu a určuje, jestli o víkendu vyrazíme někam ven, nebo raději budeme sedět doma. Na hezké dny přináším tip na výlet na Okoř, a ne ledajaký. Pochází z půvabné brožované knížky s názvem Kamenického toulky pražským okolím, kterou v roce 1946 vydal Klub českých turistů. Alespoň úryvek z pětašedesát let staré publikace:„Okolí pražské je celkem chudo na hradové zříceniny. Z toho mála, jež se nám tu zachovalo, stojí za návštěvu zejména hrad Okoř, vypínající se nad stejnojmennou obcí, půl hodiny od Noutonic.“ Autor nabízí celkem pět variant cesty z Prahy na Okoř, z nichž jedna vede i přes dnešní Prahu 6: „Přímo z Prahy vydáme se na Okoř od hlavní silnice střešovické u Vořechovky po značce modré přes železniční trať a dále libockou silnicí do údolí šáreckého k Jenerálce, pak po žluté značce vzhůru serpentinou a podle hřbitova až do Nebušic, dále na rozcestí vpravo po značce modré přes silnici nebušicko-horoměřickou k lesu, v něm pak u sv. Juliána vlevo po značce červené kolem sv. Rozálie do Tuchoměřic, přes trať do Malých Čičovic a (stále po značce červené) na Okoř (16 km = 4 hod.). … Zřícenina je dostupna za nepatrné vstupné (vstupenky prodává hajný a strážce hradu, bydlící pod ním). Některé části hradu jsou ku podivu ještě dosti uchovány a volají po řádné konservaci. Vysoko nad sešlé zdi různých bývalých hradních síní a komnat ční polovina věže se zbytky kaple, kde v oknech  nacházíme ještě kružby ze 14. věku. Také část paláce ze 16. století se zachovala. V zadumání opouštíme hrad vracejíce se podle Okořského potoka zpět do vsi. … Celá cesta spojená poměrně s nevelkými výdaji, zůstaví příjemné vzpomínky v duši a zláká k dalším poutím po půvabech a památkách naší krásné vlasti.“
Jan Kamenický sice místo o sv. Juliáně píše o sv. Juliánovi (možná je to jenom překlep), ale jinak věrně a detailně uvádí popis cesty, podle kterého by se bez problémů dalo dojít na Okoř i v současnosti. Docela by mě zajímalo, do jaké míry zmiňované turistické značky platí i dnes, po pětašedesáti letech. Vzhledem k tomu, že toto značení u nás má stále tradici a patří k nejpropracovanějším na světě, docela bych věřil, že tomu tak může být. Nechcete
to vyzkoušet?

Jiří Hruška

obecně panuje názor, že ve zpravodajství našich médií je málo pozitivních zpráv. Bombastická podání některých reportérů, kteří napjatým a nepřirozeným hlasem, s očima zabodávajícíma se do kamery a šermujíce rukama směrem k divákovi dramaticky informují o nejrůznějších stupidnostech, tomu dávají korunu. Zejména komerční tisk, rádia a televize přinášejí v hojném počtu to, co podle nich přitahuje nejvíce čtenářů, posluchačů a diváků – zprávy o tom, co se kde stalo strašného a katastrofického. Snad je opravdu lidská povaha taková,že se ráda dozvídá o cizím neštěstí, abychom pak s úlevou mohli konstatovat, že sami jsme na tom přece jenom lépe, že nás nikdo nevykradl, nepřizabil, nepodvedl. Ale je poptávka po takových informacích skutečně tak veliká, jak si mnozí vydavatelé a programoví pracovníci myslí? Jsou sice tací, kteří podobné zprávy vyhledávají, ale je také nemálo těch, kteří právě kvůli nim od obrazovek odcházejí. A na další pořad se už nevrátí.
Je to podobné, jako když provozovatelé restaurací nechtějí své podniky udělat nekuřáckými, protože se bojí, že by přišli o zákazníky a hospody by zůstaly prázdné. Ale vůbec neuvažují o tom, že je tu i druhá strana mince: velké množství potencionálních hostů,
kteří by do restaurace přišli rádi, jenomže to kvůli cigaretovému dýmu neudělají. Ten jim buď nedělá dobře, nebo jednoduše nechtějí po návštěvě zakouřeného podniku smrdět. (Mohl bych napsat zavánět, snad i nevonět, ale takový eufemismus je zbytečný. Kdo si po večeru stráveném v kuřácké restauraci ráno přičichne k džínám nebo ke kabátu, zjistí, že šaty mu prostě smrdí a jsou zralé na čistírnu.) Co tedy má po večerech dělat občan, který je nekuřák a nestojí o negativní televizní zprávy nebo bezobsažné seriály?
Jakou má zvolit zábavu, odmítne-li obě nejčastější aktivity – hospodu nebo válení u televize? Možností je nepřehledná řada, ale jednu z nich chci doporučit speciálně. Zkuste si doma zahrát tradiční společenské hry, a nemusí to být pouze Člověče, nezlob se!, Monopoly, Pexeso či Kloboučku hop (ano, i tato hra dodnes patří k jedněm z nejprodávanějších). Ne, to není aprílová legrace. Opravdu čím dál tím více lidí znovuobjevuje deskové hry. A to je dobře, protože hraní stolních her napomáhá logickému myšlení, cvičí paměť, kombinační schopnosti, slovní zásobu (např. Scrabble) a rozšiřuje znalosti. Hry rozvíjejí komunikativní a sociální schopnosti, proto je lepší hrát je „naživo“ než na počítači. Mnohdy přinášejí nové informace – například kamarádka Jana až po letech zjistila, že Carcassone není jenom jedna ze světově nejpopulárnějších stolních her, ale skutečné městečko na jihu Francie, jehož středověké reálie hra vizuálně převzala.
Lidé byli vždycky hraví, podle archeologických průzkumů mají deskové hry téměř pětitisíciletou historii, první dochované zmínky pocházejí ze starověkého Egypta. Do Evropy je přivezli ze svých výprav křižáci. V pedagogické koncepci Jana Ámose Komenského, který mj. prosazoval školu hrou, mají společenské hry rovněž svoje místo, cenil si z nich nejvíce vrhcáby a šachy.
V současnosti jsou společenské stolní hry na prudkém vzestupu. Koupit jich můžete nepřeberné množství druhů, od vědomostních, přes logické a strategické, až po karetní (nejen mariáš nebo kanastu) a hrát je mohou všichni v jakémkoliv věku. K jednotlivým hrám jsou organizovány speciální turnaje a k některým i mezinárodní olympiády. Existují i herní kluby, kam si můžete zajít zahrát, jejich adresy lze zjistit na internetu. Jednou z největších turnajových akcí u nás pořádanou už deset let je Deskohraní. Jeho 11. ročník proběhne 8. – 16. října v Michnově paláci Tyršova domu na Malé Straně. Je to ještě daleko, ale po večerech už můžete trénovat.

Jiří Hruška

při našem rozhovoru s profesorem Benešem se tento světově uznávaný neurochirurg zmínil také o tom, že mají doma psa.
A přidal drobnou historku. Když ho jednou manželka venčila, pes si letmo z asi metrové vzdálenosti přičuchnul ke kolem procházející paní. Ta prý začala zcela neadekvátně křičet, aby si ho paní Benešová laskavě vychovala, aby neobtěžoval cizí lidi. Když i po omluvě
její křik neustával, manželka zcela vážně oné paní sdělila, že jejich pes je možná trochu nevychovaný, ale zato umí číst. Paní překvapením oněměla. A byl klid.
Zvířata sice číst neumí, ale jak je to ve skutečnosti s jejich inteligencí? Když se o mazaném člověku řekne, že je chytrý jako liška, je to obvykle lichotka. Když je něčí úroveň srovnávána se slepicí, o kompliment se rozhodně nejedná. Pro bezmyšlenkovité slepé následování a pasivitu se o mnohých lidech říká, že se chovají jako ovce, zatímco když někdo tvrdohlavě stojí na svém a nevnímá žád-
né argumenty, je označován za berana. Nejfrekventovanější nadávkou je vůl, i když mnohdy se to už ani za nadávku nepovažuje a jsou tací, kteří toto oslovení užívají za každým druhým slovem. Leckdo si o nich proto myslí, že jsou osli. Jsou uvedená přirovnání správná, nebo některým zvířatům křivdíme, když je máme za ta méně chytrá?
Všeobecně přijímaná defi nice inteligence říká, že je to schopnost učit se a využívat získané zkušeností k řešení nejrůznějších situací. Na rozdíl od instinktů, které jsou vrozené, je inteligence založena hlavně na získaných vědomostech následně ovlivňujících chování.Mezi nejchytřejší zvířata patří vedle primátů (zejména šimpanzů) také delfíni, velryby, velcí papoušci,psovité šelmy, sloni a poněkud překvapivě i hlavonožci, především chobotnice a sépie.
Inteligence posledně jmenovaných tvorů je překvapivě vysoká, někteří vědci ji srovnávají dokonce s delfíny. Hlavonožci mají jako jedni z mála bezobratlých skutečný mozek.V zajetí byly chobotnice pozorovány, jak otevírají zašroubovanou sklenici s potravou a poradí si i s podobně složitými problémy.
Dokonce jsou schopny používat nástroje nebo stavět složitá obydlí přizpůsobená daným okolnostem. Známý oceánograf Jacques-Yves Cousteau uvádí, že se mu podařilo objevit celé město chobotnic, v němž „…typické obydlí mělo střechu tvořenou plochým kamenem, přes půl metru dlouhým. Jeho hrana byla podepřena dvěma sloupy, představovanými červenou obyčejnou cihlou a kamenem, takže byla asi patnáct centimetrů nad zemí. Skutečnost, že chobotnice dokáže shromáždit a sestavit vhodný materiál, nadzvednout kámen a podržet ve výši,dokud jej nepodloží kamenem nebo cihlou, značně zvyšuje dosavadní ocenění její inteligence.“

Lidé rádi tvrdí, že jsou nejinteligentnějšími tvory na této planetě, protože jim zatím nikdo nedokázal opak. Je však vůbec možné inteligenci zvířat posuzovat podle lidských měřítek? Zvláště s přístupem, na který jsem narazil na internetu a nad nímž zůstává rozum stát: „Inteligence zvířat se obtížně měří, protože mnohé používané psychologické testy vyžadují používání rukou, které někteří vysoce inteligentní živočichové, např. delfíni, nemají.“ Hlavně, že je někomu jasno.

Jiří Hruška

rád sleduji novinové titulky, respektive jejich snahu vystihnout několika slovy obsah článků. I když titulky by měly čtenáře přitáhnout, jsou mnohdy natolik vypovídající, že jejich přečtením odpadá potřeba vůbec se dalšímu textu věnovat, neboť vše podstatné bylo řečeno a v samotném článku se již více informací nedozvíme. To se ale naštěstí týká jenom některých autorů…
I novinové titulky podléhají módě, snad to souvisí s charakterem doby. Je rozhodně statisticky zajímavé, že v dnešní době, která nám připadá tak hektická, se to v titulcích jen hemží slovesy. Před revolucí zase titulky sestávaly převážně z podstatných a přídavných jmen – moc se toho asi nedělo, nebo spíše zdaleka ne o všem se mohlo psát. I když titulky s mnoha slovesy jeden čas mělo tehdejší Rudé právo v rubrice Z čer­né kroniky. Byly to takové výkřiky a jejich tvůrce si je vymýšlel buď v opilosti, nebo to byl šikovný ideologický diverzant, jiná varianta snad není možná. Buď jak buď, jeho výplody se do značné míry podobaly dnešním titulkům bulvárních novin. Ty ale mají navíc téměř za každým titulkem alespoň jeden vykřičník a věnují se zejména sexu nebo vraždám, a to bez ohledu na rubriku, většinou i na první straně. Možná to má jakousi zvrácenou logiku o vyváženém zpravodajství: sexem se lidé množí, vraždami jich naopak ubývá. I když logiku bych bulvárním médiím přiliš nepřisuzoval, ani takovouto.
Nejpůvabnější titulky vznikají lidskou chybou. Stačí přebytečné nebo naopak chybějící písmenko a problém je na světě. Nejkrásnější titulek, který měl takové kouzlo nechtěného, zpopularizoval svého času Miloslav Šimek. Vyprávěl o prvorepublikovém inzerátu, který palcovými písmeny oznamoval: OTEVÍRÁ­ME NOVOU VELKOU PARNÍ PRÁDELNU.Sazečovi však při přípravě textu vypadlo ve slově prádelna dlouhé á. Nu což, lidé jsou zvědaví a ve zmíněné provozovně měli díky tomuto inzerátu jistě alespoň zpočátku narváno.

Podobným případem je překlep, kdy neposlušné prsty zmáčknou na klávesnici jiné písmenko, než to správné. Takto jistě vznikl titulek jinak vážně míněného komentáře o naší vnitropolitické situaci, jenž v jistém celostátním médiu poměrně nedávno hlásal, že Příště bude prezident volem přímo. Inu, litera N leží hned vedle M a úmyslem autora jistě nebylo čtenářům sdělit něco takového.
Současné počítače, na nichž většina novinářů své příspěvky tvoří, mají nainstalovanou automatickou kontrolu pravopisu, která by překlepy měla sama opravit. Jenomže ne všechna česká slo­va příslušný program zná a umí, a tak často nahrazuje správné výrazy úplně nesmyslnými. Například mně v došlé emailové korespondenci, kterou zasílám dalším adresátům, opakovaně opravuje slovo přeposílám na přepískávám. U citlivějších lidí to může budit pocit nechtěné familiárnosti, když se dočtou, že jim přepískávám např. nějaký oficiální dokument. I když jinak funkci programu lze upravit, v tomto případě jakékoliv mé příkazy ignoruje.
Někdy může být titulek pochopen jinak, než autor zamýšlel. Loutkář Josef Skupa, tvůrce Spejbla a Hurvínka, si jeden čas platil výstřižkovou službu, aby mu posílala všechny články z československých tiskovin, v nichž se objeví zmínka o loutkách. První výstřižek, který mu přišel, měl nadpis: Loutková vláda ve Venezuele padla!

Jiří Hruška