Vánoce jsou za dveřmi, pro většinu z nás je jejich vyvrcholením 24. prosinec, tedy Štědrý den. Pominuli záměrně jeho duchovní obsah, je to takový den zlomu, po němž zpravidla přichází zklidnění, utichnou zmatky a nervozita, neprovádějí se už generální úklidy a na poslední chvíli se neshánějí věci, které, jak se mnohdy ukáže, jsou vlastně zbytné.
Život se vrátí do normálních kolejí. Obchody přestanou být v obležení zákazníků a začnou hromadně zlevňovat zboží, aby je přilákaly zpět. Řada z nás zjistí, že za nákup dárků jsme před křesťanskými vánocemi zaplatili nekřesťanské peníze a že právě ten nejdražší stojí z ničeho nic ani ne polovinu. Jenže za rok se necháme nachytat zase. Ale co! Hlavně, že nikomu nezaskočí v krku kost ze štědrovečerního kapra.
Rybí polévka a kapr jsou v našich krajích tradičním a nejčastějším vánočním pokrmem. I když mnozí lidé ryby nejedí a nahrazují je řízkem z masa, nebo naopak nejedí maso ani ryby, je na vánoce život tisíců kaprů a dalších ryb zpečetěn. Dobře, že je Česká republika v jejich chovu velmocí, vždyť třeba takový třeboňský kapr je pojmem a je to dokonce chráněné zeměpisné označení. Tamní rybáři patří mezi nejvýznamnější chovatele sladkovodních ryb i v rámci celé Evropské unie.
V brzké budoucnosti nejspíše jiné ryby, než ty z umělých chovů, mít nebudeme. Více než třetině evropských sladkovodních ryb totiž hrozí vyhubení. Přes pět set jejich druhů, které volně žijí v evropských řekách a nádržích, je ohroženo vymřením z důvodu nadměrného rybolovu, kontaminace vod a vysychání toků. Dvě stovky sladkovodních rybích druhů jsou na našem kontinentu ohroženy tak vážně, že bez lidské pomoci budou brzy následovat dvanáct již vymřelých druhů, které nenávratně zmizely v uplynulém století. Nejhůře jsou na tom evropští úhoři.
Mořská rybí populace je na tom patrně ještě mnohem hůře. Mnohé druhy ryb jsou na pokraji vyhynutí, protože mohutný rybolov jim nedovoluje dosáhnout dospělosti, aby se mohly rozmnožovat. Některá čísla zní takřka neuvěřitelně, některých rybích druhů ubylo v moři v rozmezí let 1978 až 2003 až o 90 %. Na pokraji katastrofy je například populace tresky, dříve hojně rozšířeného druhu. V současnosti se na celé planetě každým rokem vyloví 80 milionů tun ryb a dalších mořských živočichů, což je čtyřikrát více než před padesáti lety. Problémem je, že pouze část vylovených ryb nám slouží jako potrava.Úlovky se masivně zpracovávají pro průmyslové využití, např. k výrobě krmných směsí pro skot a drůbež. Oceány jsou vyčerpané a tak jsme možná jednou z posledních generací, pro kterou je ryba na talíři ještě vcelku běžně dostupná.
Týden po vánocích přichází další oblíbený svátek: Silvestr. Nese jméno po papeži Silvestru I., jenž r. 335 v tento den zemřel. Na silvestra roku 1759 se začala psát historie piva Guinness, neboť toho dne Arhur Guinness podepsal nájemní smlouvu na pivovar, v němž svůj mok začal vařit. 31. 12. 1879 vynálezce T. A. Edison  veřejnosti předvedl žárovku, ve stejný den roku 1970 potvrdili Beatles svůj definitivní rozchod. Na silvestra o půlnoci v roce 1992 přestalo existovat Československo a Češi i Slováci se následující ráno probudili v samostatných státech. V tom našem nosí křestní jméno Silvestr na 550 lidí. Nejenom jim, ale i vám všem, milí čtenáři časopisu Veleslavín39 přeji veselé Vánoce a šťastný nový rok!

Jiří Hruška

o tom, že internet je úžasná věc dnes nepochybuje asi nikdo. V jeho rámci jsou dnes populární zejména sociální sítě facebook nebo twitter, ale prostým smrtelníkům ovládajícím pouhé základy práce s počítačem a majícím možnost připojení k internetu stačí ke komunikaci s přáteli (nebo s úřady) jedna z jeho nejznámějších služeb – elektronická pošta, jinak řečeno e-mail. E-mailem se dá posílat leccos, od vědeckých prací až po vyznání lásky (ale to udělá buď úplný mimoň, nebo srab bojící se odmítnutí z očí do očí). A posílají a dále přeposílají se jím i hory vtipů a nejrůznějších hlášek a postřehů. Některé jsou zajímavé, jako například ten o jazyce českém, který jsem obdržel spolu s dalšími adresáty a jehož část si zde dovolím pro pobavení i poučení ocitovat. Jak už to v takových případech bývá, původní zdroj nebo autor se opakovaným přeposíláním stal neznámým, ale jeho dílko putuje internetem stále: „ …
jak krásná a poťouchlá je řeč, kterou užíváme běžně a většinou naprosto bezmyšlenkovitě.
S češtinou jdou dělat všelijaké vylomeniny… Jak se vám líbí nejdelší věta složená pouze ze souhlásek? Smrž pln skvrn zvlhl z mlh. Rekordmanem ve slovech bez samohlásek je sloveso scvrnkls. Naopak všechny samohlásky jsou pěkně poskládané (i v učebnicovém pořadí) ve slovech mateřídoušky nebo dvacetikoruny.
Určit přesně, které slovo je v češtině nejdelší, nelze. Ale k favoritům určitě bude patřit i nejneobhospodařovávatelnějšími. (Pozn. J. H.: manželkou jsem byl poučen, že delší je nejnevykrystalizovávatelnějšími. Vida, jak lze ještě obohatit kolující informace.)
Opakování stejných slabik nemusí znamenat, že dotyčný koktá, třeba si zrovna jen hraje s češtinou: Ulili-li liliputáni oheň včas, zabránili požáru (5x) či Nebudou se štítiti títi Ti ti tiší špehové do vazu? (8x).
Naši rodnou řeč taky zdobí největší počet háčků, existují slova, ve kterých se jich objeví i pět: nejztřeštěnější, přesvědčivější apod.
Umíte těsnopis? No číslicový určitě: Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5 s3leli.
Také tzv. Q-systém v naší populaci zlidověl:Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí.
Víte, co je palyndrom? To je třeba Kobyla má malý bok, tedy věty, které lze číst z obou stran. Těch má čeština také celou řadu, například:
Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf?, nebo Dochladu si masa mísu dal Chod. Sabina hrává navarhany bas.“ Konec citace.
Tak, a teď jeden drobný důkaz, jak geniální věcí je internet. Jen o několik řádek výše jsem napsal, že autor citovaného textu se stal díky jeho opakovanému přeposílání již neznámým. Jak jsem však na webu ověřoval některá uvedená fakta, podařilo se mi pomocí vyhledávače objevit, že tento text je původním článkem internetových novin Neviditelný pes ze dne 3. října 2007 a jeho
autorem je Jiří Kilián. Někomu se jeho postřehy zalíbily natolik, že je vložil do e-mailu a rozeslal svým známým, mnozí z nich udělali totéž a od té doby text putuje po síti a žije si vlastním životem, což autora může jistě těšit.
Existují však příklady, kdy pisatel mailu hořce lituje, že jeho výtvor koluje dál. Mezi těmito nešťastníky je i jistá slečna z Austrálie, která milému
odpovídala na jeden z jeho e-mailů. Protože jí připadal nezvykle neosobní, reagovala intimním vzkazem a přiložila i několik velmi odvážných fotografi í své velmi nezahalené osoby. Ovšem, co čert nechtěl, nevšimla si, že zrovna onen konkrétní mail od přítele měl kromě ní i velké množství dalších adresátů, a odklikla pokyn „ODPOVĚDĚT VŠEM“…

Jiří Hruška

toto číslo časopisu je poněkud netypické, protože obrazem podrobněji mapuje nedávné oslavy kulatého 90.výročí Prahy 6 a kulturních, společenských i sportovních aktivit s nimi spjatých. Formou fotoreportáží s krátkými informativními texty chceme aktuálně informovat ty z Vás, kteří se na jednotlivé akce nedostali, a připomenout je těm, kteří se stali jejich přímými účastníky. Na následujících stránkách Vás tak zveme do aleje devadesáti platanů, z nichž každý je pojmenován po významné osobnosti, která spojila svůj osud s šestou městskou částí, dále na předání titulu Čestný občan Prahy 6, na Ladronku, která se ze zanedbaného parku s polorozpadlou ruinou sloužící jako squat stala frekventovaným oddychovým centrem pro desetitisíce Pražanů, nebo na jedinečné představení opery Libuše v bývalém šáreckém přírodním divadle.
Proč Praha 6 slavila 90. výročí právě v letošním roce a proč výročním dnem je zrovna 4. září? Protože v tento den v roce 1920 podepsal první prezident samostatného nezávislého Československa T. G. Masaryk zákon č. 114/1920, kterým se sedm z dnešních katastrálních území Městské části Praha 6 – tehdy samostatná města Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Střešovice, Veleslavín, Vokovice a Liboc – staly součástí hlavního města Prahy. Před osmi lety Praha 6 oficiálně toto datum přijala jako symbol svého vzniku a od roku 2002 si svůj významný den každoročně připomíná.Běh času je neúprosný. Rádi na to zapomínáme, ale kulatá výročí nám jej o to důrazněji připomenou. K jubileu deseti let své existence dospěl i časopis Veleslavín39.
Když se za uplynulými lety ohlížíme, můžeme s potěšením konstatovat, že to je pohled příjemný.
Náš časopis se z prvních nesmělých krůčků vyprofiloval do ustálené formy, získal si okruh svých čtenářů a příznivců a plní roli, kterou mu jeho vydavatelé dali do vínku: informovat o dění ve Veleslavíně, jeho okolí a obecně v Praze 6 a zprostředkovávat na svých stránkách setkání se zajímavými lidmi.Dlouhodobě si tak můžete na stránkách Veleslavína39 číst rozhovory s populárními umělci, výtvarníky či vědci, ale také s lidmi, kteří nejsou širší veřejnosti tolik známi. Mezi pravidelné rubriky patří i články o Ústřední vojenské nemocnici Praha nebo o jménech ulic, kterými třeba denně procházíme, ale často ani netušíme, po kom a proč nesou své pojmenování. Oslavy 10 let časopisu Veleslavín39 proběhly 20. září v prostorách autosalonu Přerost a Švorc auto, fotografie z nich přinášíme na straně 13.
Za pár dnů budou volby do Zastupitelstva Hlavního města Prahy, Zastupitelstva městské části Praha 6 a Senátu Parlamentu ČR. Čím větší bude voličská účast, tím v důsledku lépe pro nás voliče. Ať už budete volit kohokoliv, kdo je vašim názorům, zkušenostem a sympatiím nejblíže, přeji vám, aby vaši kandidáti byli zodpovědní a měli o své práci jasnou vizi; a to nikoliv o provizi.

Jiří Hruška

před sebou máme v tomto roce už jenom léto zvané babí. Většina z nás vyčerpala skoro celou svoji dovolenou a nechává si jen pár dnů na vánoce, nebo na příležitost typu „co kdyby“ (třeba na marodění, protože neschopenka má v současné době význam skoro stejný jako žebračenka).
A jako každoročně – jaké to překvapení! – po konci prázdnin přichází nový školní rok. I když by školou povinní chtěli většinou zapomenout, média to připomínají s železnou pravidelností.
Jejich zpravodajství o této události není a asi ani nemůže být nijak objevné, o čemž svědčí i novinové titulky. Posuďte sami: nejméně od půlky prázdnin se objevují články s nadpisy jako „Učte se nenásilně s dětmi i v době jejich volna“ či naopak „Škola volá, ale děti do učení nenuťte“, nejpozději jeden týden před 1. zářím vystartují titulky „Učitelům školní rok začíná již dnes“ a na přelomu srpna a září se s invencí roztrhne pytel: „Co připravit dítěti do školy?“, „Kolik zaplatíte za školní pomůcky?“, „Deset rad, jak zařídit pokojíček školáka“, „Jak připravit paměť na nový školní rok ?“ apod. Snaží se i žurnalisté s větší vynalézavostí: „Nový školní rok zahájí děti písní a tancem“, „Nový školní rok přichází s novými rozpočtovými škrty“ či „Nový školní rok, noví propadlíci“. Ti zoufalejší zásobují své čtenáře objevy typu „Zpátky do školy“ nebo každoročním „Nový školní rok plný novinek“.
Akčnost do reportáží pak přinášejí prvozářijové návštěvy škol známými osobnostmi, které vyvaleným žáčkům sdělují překvapivá fakta, že se mají dobře učit a že i ony navštěvovaly vzdělávací instituce. Vzhledem k tomu, že od roku 1774 je u nás školní docházka povinná, musíme jim to chtě nechtě věřit.

Jiří Hruška

každý jsme jiný a člověka naštvou často maličkosti, nad nimiž někdo třeba jen mávne rukou. Pacienty českých nemocnic zlobí ranní vstávání, když je sestřičky budí už po páté hodině s teploměry, zatímco například v Rakousku mohou pacienti spát až skoro do sedmi. Spoustu lidí dokáže hned po ránu naštvat šéf, jiní naopak dokážou naštvat jeho, dalším vadí, že je moc horko nebo moc zima, někoho otráví (obrazně!) oběd v závodní jídelně.
Já jsem doslova alergický na telefonní hovory přicházející z utajených čísel. Znáte to: zvoní mobil a než ho zvednete, mrknete na displej, kdo volá. Když se na něm objeví, že hovor je z utajeného čísla, většinou ho rovnou típnu. Někdy mě ale přemůže zvědavost, kdože to může být na druhé straně a přijmu jej, ovšem dávám volajícímu dost ostentativně najevo, že mne jeho anonymita obtěžuje. Většinou to bývají různé „výhodné“ nabídky na půjčky, leasingy, nové tarify a podobně, takže svoji nerudnost zpravidla ještě zvýším a hovor ukončím. Jenomže reklamu vnucující společnosti už přišly na to, že hodně lidí jejich hovory nepřijímá, takže zavedly volání z konkrétních čísel. Ale ta jsou jednosměrná (zpátky se nedovoláte) a hlavně pokaždé jiná, takže blokovat je bývá zbytečné.
Nedávno u jedné mimořádně sympatické kamarádky zavedli novou ústřednu, která, když přes ni telefonuje, automaticky sama a bez požádání její číslo utajuje. Než se to vyladí, bude to prý nějaký čas trvat. Takže teď vážně nevím, zda mám anonymní hovory zvedat nebo ne, co kdyby volala právě ona s nějakou důležitou zprávou ?
Při cestách do centra Prahy odmítám ztrácet nervy v kolonách aut, raději je ztrácím při čekání na prostředí městské hromadné dopravy. Ale nepřijede-li tramvaj nebo autobus podle jízdního řádu, vydávám se obvykle po chvíli pěšky na příští stanici, kam bych to měl pohodlně stihnout do následujícího spoje. Dostanu-li se dostatečně daleko od výchozí zastávky, abych se na ni už nemohl rychle vrátit, příslušná linka přijede a většinou brzy po ní mě vesele předjíží i následující spoj – ten pro změnu jel o něco dříve. Takže na další stanici čekám znovu a popojít už se neodvážím. Tato hra se za určitých podmínek dá hrát do nekonečna…
Našla by se jistě spousta dalších drobností, nad kterými někdy zbytečně vybouchneme a kazíme si náladu. Může však být i hůře. Dočetl jsem se například o ženě, která nedokázala překousnout, že její manžel nevytlačuje zubní pastu od konce tuby, ale zásadně na jejím začátku těsně pod uzávěrem, takže když ji chtěla použít, musela vždy pastu přemačkat dopředu. Po letech jí praskly nervy a požádala o rozvod. Soud jí vyhověl. To je ale extrémní případ.
Je však potřeba myslet pozitivně. Náladu nám určitě může zvednout, že konečně začínají prázdniny a letní dovolené!
Přeji vám krásné nadcházející dny (nezáleží pouze na počasí) a s časopisem Veleslavín39 na shledanou v září !

Jiří Hruška

ČTK vydala koncem května krátkou zprávičku, která médii nezaslouženě proběhla bez většího povšimnutí: v České republice se letos poprvé zcela přestal pěstovat len. Pěstování ani zpracování této plodiny se prý nevyplatí.
Lněné a směsové tkaniny jsou vhodné mj. na letní svrchní ošacení a letní obuv, na dekorace, malířské plátno a vazbu knih. Tradiční prostěradla, ubrusy a utěrky z lněných tkanin se však stále častěji nahrazují levnějšími výrobky z bavlny a umělých vláken.
Pěstování přadného lnu, které u nás mělo tradici po celá staletí, se snižovalo dlouhodobě. Klesající odbyt byl způsoben zavíráním domácích textilek i nízkými cenami lnu na světových trzích. V roce 1990 ještě len zabíral přes 21 000 hektarů polí v Česku. V roce 2007 bylo u nás zaznamenáno už pouze 700 ha a v minulém roce bylo oseto jenom asi 150 hektarů polí. Letos zemědělci žádný přadný len nenaseli vůbec.
Poslední přádelna v Pomezí u Poličky, která zaměstnává 12 lidí, tak bude mít surovinu asi do poloviny června. Pak ji její vlastník podnik Čemolen začne likvidovat. Část strojů půjde do šrotu, některé se prý pokusí prodat do zahraničí.
V poslední době se podle Čemolenu dala prodat převážně jen surovina na výrobu koudelí, o kvalitní dlouhé vlákno nebyl zájem.
Je škoda, že z naší krajiny zmizela tradiční kulturní rostlina, která obohatila češtinu o přirovnání „Má oči modré jako len“, nebo o níž hovoří např. Karel Jaromír Erben v Kytici, konkrétně ve Zlatém kolovratu: Vyšla dívčina jako květ / neviděl také krásy svět / přinesla vody ze studnice / stydlivě sedla u přeslice / předla, předla len. / Pán stojí, nevěda, co chtěl / své velké žízně zapomněl / diví se tenké, rovné niti / nemůže očí odvrátiti / z pěkné přadleny.
Len hraje důležitou roli také v řadě pohádek. Pamatujete na tři přadleny, z nichž jedna měla velkou plochou nohu, té druhé sahal dolní ret až na bradu a ta třetí kývala palcem širokým jako lopatka? Takto pozměněnou fyziognomii měly od předení lnu. Tedy alespoň to tvrdily…
Rozsáhlou zmínku o lnu včetně způsobu jeho zpracování přináší Božena Němcová v Pohádce o perníkové chaloupce, když zlý dědek pronásledující děti, které z chaloupky ulomily perníček, vyzvídá na ženě pracující na poli, kudy šly: „Osobo,“ ptal se plečky, „neviděla jste tudy jít dvě děti?“ „Pleju len,“ odpověděla žena, jako by mu nerozuměla. „Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti.“ „Až vypleju a uzraje, budem trhat.“ „Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti.“ „Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.“
Plečka ještě dlouho pokračuje v podrobném popisu technologie výroby lněného plátna, zatímco dědek ztrácí nervy a trpělivost. U malých dětí tato pasáž většinou vyvolává smích, jenom jim teď dospělí budou muset vysvětlit, cože to ten len vlastně je. Tedy byl. Aby si ho nepletli třeba s i u nás zlidovělým výrokem legendárního slovenského sportovního komentátora Gabo Zelenaye, který těsnou trefu vedle branky vždy provázel výkřikem: „Len sa trela!“

Jiří Hruška

jaro je tu v plné síle, květen je lásky čas a jistě právě to inspirovalo můj tichý monolog v tramvaji, který berte, prosím, jako básnickou licenci:
„Ani nevíte, slečno, jakou chuť mám políbit Vás na tvář a vzít kolem pasu. Ale Vy byste se asi ohradila a dala mi facku a potom bych za moc nestál.
Anebo byste se neohradila a tudíž nestála za moc Vy.
Jak o tom přemýšlím, tak by v každém případě
vznikl trapas a lidé by se na nás dívali a chápavě či pohoršeně se usmívali. Jak kdo.
Protože mám stále chuť políbit Vás na tvář a vzít kolem pasu, raději vystoupím z tramvaje. Mrzí mne, že už Vás třeba nikdy neuvidím. Škoda, možná by z nás byl dokonalý pár.
Nebo víte co? Já vystoupím až příští stanici a zatím Vám budu něco vyprávět.
Procházel jsem se onehdy po Karlově náměstí a hledal jsem…, no, asi jsem hledal Vás. A najednou proti mně jede tramvaj, osmnáctka, a za předním sklem má napsanou konečnou stanici – Pankrác. A já si uvědomil, že zrovna ten den měl Pankrác svátek. Představil jsem si, jaké by to bylo krásné, kdyby tramvaje vozily za předním sklem tabulku se jménem toho, kdo má zrovna svátek. A po Praze by jezdily elektriky s nápisy Marta, Zuzana, Dagmar, Bonifác, Servác…
Nebylo by to nádherný ?
Já vím, já už budu vystupovat. Opravdu škoda, že jsem si netroufl říci Vám ani slovo. Ale v hlavě to mám sesumírovaný pěkně. Tak se nedivte, až Vám nahlas z ničeho nic řeknu: na shledanou!“

Jiří Hruška

existuje téma, o němž se můžete bavit s každým, aniž bychom riskovali, že se dopustíme nějakého faux pas. Téma, jímž můžeme bez obav začít rozhovor i s někým úplně neznámým, nebo již zadrhávající dialog oživit. Zrovna tak si lze o něm povídat i s kamarády, kolegy, sousedy, rodinnými příslušníky…
Tímto universálním a vděčným tématem je počasí. O Angličanech se dokonce říká, že bez hovoru o počasí se jejich konverzace vůbec neobejde a dokáží o něm mluvit celé hodiny.

O počasí se lidé zajímali odedávna, důvodem byl především jeho vliv na úrodu. Lidovými předpověďmi počasí jsou pranostiky, které svědčí o blízkém vztahu našich předků k přírodě a zobrazují jejich dlouhodobé zkušenosti děděné z generace na generaci a využívané i v zemědělství. K nadcházejícímu měsíci se vztahují např. tyto:
Ať si duben sebelepší bývá, přece ovčákovi hůl zasněžívá.
Pánská láska a dubnový sníh za mnoho nestojí.
Je-li duben hojný vodou, bude říjen hojný vínem.
I dnes je jedním z nejsledovanějších programů všech rozhlasových a televizních stanic předpověď počasí, která má většinou svůj samostatný prostor a specializované moderátory a moderátorky, poeticky nazývané rosničky. Před časem dokonce jedna z televizí kombinovala zprávy o počasí se striptýzem, ale upustila od toho, neboť obsah předpovědí v této podobě málokdo vnímal.

Předpovědi počasí ovlivňují naše plánování aktivit na víkendy i dovolené, podle předpovědi si bereme s sebou na cestu do práce deštník nebo sluneční brýle a nadáváme, když se počasí ve skutečnosti vyvede naopak.
I když mají meteorologové k dispozici nejmodernější techniku, příroda je mocnější a skutečnost je opravdu občas až diametrálně odlišná oproti jejich předpokladům. Sami pro to mají ustálený výraz, že „fouklo jinak“. I v předpovědích počasí může vládnout tvrdý konkurenční boj. Svědčí o tom v nedávné době rozpoutaný mediální souboj mezi dvěma meteorologickými subjekty: Českým hydrometeorologickým ústavem a Meteopressem. Ústav obvinil svého rivala z vydávání bombastických, ale pochybných informací, které se však dobře prodávají, a také z neodborného
upravování dat pocházejících právě z ČHMÚ. Meteopress naopak tvrdí, že ústav nedělá svoji práci tak, jak by měl. Bulvární tisk zavětřil a nasadil všemu korunu, když místo odborných otázek označil za jádro sporu manželství dvou meteorologů, z nich každý pracuje v jedné z obou rozhádaných stran. Podle ČTK se spor mezi podobnými subjekty řešil před dvěma lety i u našich sousedů, když Slovenský hydrometeorologický ústav měl podezření, že firma Meteo.sk od něho opisuje předpovědi počasí. Podezření se prokázalo
poté, co ústav na svém webu záměrně změnil některé teplotní údaje a na Meteo.sk počasí po tu dobu rovněž vykazovalo stejně nesmyslné hodnoty. V dubnu je počasí obzvláště proměnlivé a nestabilní, však se mu říká aprílové. Jakoukoliv jeho předpověď, ať už pochází od kohokoliv, je proto třeba brát s rezervou. Stoprocentně jistá prognóza je jenom jedna: ve večerních hodinách se na celém území republiky bude tvořit tma.

Jiří Hruška

technický pokrok nás nutí utrácet. Chce-li nový gramofon na vinilové desky máte na výběr koupi buď šuntu za pár stovek se zvukem nádražního rozhlasu, nebo předražený výrobek údajně v hysuper hi-fi extra kvalitě, který se dle ceny soudě vyrábí nejspíše v beztížném stavu na oběžné dráze a to pouze v limitovaných sériích. Jestliže se vám doma rozbilo video a chcete si pořídit nové, neboť si chcete pustit něco ze sbírky vašich videokazet nahraných před několika málo lety, máte nejspíš smůlu, velké obchody s elektronikou videorekordéry a přehrávače už vůbec neprodávají – zastaraly. Vyhráno nemá ani ten, kdo si vinyly a VHS kazety přetáhl na CD a DVD. Oba druhy stříbrných kotoučů začínají být již dnes nahrazovány blu-ray disky, k jejichž přehrávání je opět zapotřebí zbrusu nový přístroj.

Kdo nemá nervy nebo peníze na neustálé obnovování domácího archivu a audiovizuálního parku, na jehož konci máte své nejoblíbenější nahrávky v několika technologických variantách, snaží se udržet starší přístroje co nejdéle v provozuschopném stavu. Co je to však platné v případě televizoru, který, ač jinak v plné v kondici, zobrazuje přijatý signál pouze zhruba na dvou třetinách obrazovky v sestavě černý pruh nahoře, uprostřed obraz, černý pruh dole, protože stále více stanic vysílá své programy ve formátu 16:9. Úhlopříčka vašeho televizoru stavěného na 4:3 se tak rázem scvrkne a plný obraz získáte jenom koupí nového.

Je paradoxem, že technický pokrok s sebou mnohdy nese i aspekty, které místo aby lidem posloužily, mohou přinést opačné důsledky. S režisérem Miloslavem Šmídmajerem (rozhovor s ním najdete na straně 6) jsme si povídali o řadě věcí se nakonec do určeného rozsahu textu v časopise nevtěsnaly a dotkli jsme se i otázky technického pokroku v kinematografii z pohledu běžného diváka. Přesněji řečeno, hovořili jsme o přechodu kin z klasického promítání celuloidového pásu na promítání digitální. Je nesporné, že z hlediska kvality obrazu i zvuku a zážitku z dokonalého komplexního vjemu bude tento technický pokrok pro diváky přínosný. Bude znamenat i úspory pro producenty a distributory, protože nebudou muset nechat vyrábět filmové kopie, které se navíc rychle ničí, ušetří na jejich dopravě i skladování a manipulace s filmy při cestě do konkrétního kina bude nesrovnatelně jednodušší a operativnější. Ale věc má háček, kvůli němuž diváci na zavedení moderní promítací technologie mohou v konečném důsledku doplatit. Jak je to možné? Když producenti velké peníze ušetřené digitálním promítáním použijí k přeplácení distribučních řetězců, aby uváděly jenom jejich filmy. To vyšroubuje poplatky za promítání v kinech do takových výšin, že si je budou moci dovolit hradit jenom bohatí výrobci. Ty bude zajímat především zisk plynoucí z co největšího počtu diváků a tak se kruh uzavře. Bohatí producenti by tak monopolně určovali, které filmy se budou promítat a natáčet, a potažmo které filmy diváci nikdy neuvidí. Snad k tomu nedojde, protože v konečném důsledku by mohla být ohrožena i samotná existence menších národních kinematografií, včetně té české. Možná by se pak staré kvalitní filmy daly sehnat pouze pod rukou na samizdatových blu-ray kopiích.

Jiří Hruška