technický pokrok nás nutí utrácet. Chce-li nový gramofon na vinilové desky máte na výběr koupi buď šuntu za pár stovek se zvukem nádražního rozhlasu, nebo předražený výrobek údajně v hysuper hi-fi extra kvalitě, který se dle ceny soudě vyrábí nejspíše v beztížném stavu na oběžné dráze a to pouze v limitovaných sériích. Jestliže se vám doma rozbilo video a chcete si pořídit nové, neboť si chcete pustit něco ze sbírky vašich videokazet nahraných před několika málo lety, máte nejspíš smůlu, velké obchody s elektronikou videorekordéry a přehrávače už vůbec neprodávají – zastaraly. Vyhráno nemá ani ten, kdo si vinyly a VHS kazety přetáhl na CD a DVD. Oba druhy stříbrných kotoučů začínají být již dnes nahrazovány blu-ray disky, k jejichž přehrávání je opět zapotřebí zbrusu nový přístroj.
Kdo nemá nervy nebo peníze na neustálé obnovování domácího archivu a audiovizuálního parku, na jehož konci máte své nejoblíbenější nahrávky v několika technologických variantách, snaží se udržet starší přístroje co nejdéle v provozuschopném stavu. Co je to však platné v případě televizoru, který, ač jinak v plné v kondici, zobrazuje přijatý signál pouze zhruba na dvou třetinách obrazovky v sestavě černý pruh nahoře, uprostřed obraz, černý pruh dole, protože stále více stanic vysílá své programy ve formátu 16:9. Úhlopříčka vašeho televizoru stavěného na 4:3 se tak rázem scvrkne a plný obraz získáte jenom koupí nového.
Je paradoxem, že technický pokrok s sebou mnohdy nese i aspekty, které místo aby lidem posloužily, mohou přinést opačné důsledky. S režisérem Miloslavem Šmídmajerem (rozhovor s ním najdete na straně 6) jsme si povídali o řadě věcí se nakonec do určeného rozsahu textu v časopise nevtěsnaly a dotkli jsme se i otázky technického pokroku v kinematografii z pohledu běžného diváka. Přesněji řečeno, hovořili jsme o přechodu kin z klasického promítání celuloidového pásu na promítání digitální. Je nesporné, že z hlediska kvality obrazu i zvuku a zážitku z dokonalého komplexního vjemu bude tento technický pokrok pro diváky přínosný. Bude znamenat i úspory pro producenty a distributory, protože nebudou muset nechat vyrábět filmové kopie, které se navíc rychle ničí, ušetří na jejich dopravě i skladování a manipulace s filmy při cestě do konkrétního kina bude nesrovnatelně jednodušší a operativnější. Ale věc má háček, kvůli němuž diváci na zavedení moderní promítací technologie mohou v konečném důsledku doplatit. Jak je to možné? Když producenti velké peníze ušetřené digitálním promítáním použijí k přeplácení distribučních řetězců, aby uváděly jenom jejich filmy. To vyšroubuje poplatky za promítání v kinech do takových výšin, že si je budou moci dovolit hradit jenom bohatí výrobci. Ty bude zajímat především zisk plynoucí z co největšího počtu diváků a tak se kruh uzavře. Bohatí producenti by tak monopolně určovali, které filmy se budou promítat a natáčet, a potažmo které filmy diváci nikdy neuvidí. Snad k tomu nedojde, protože v konečném důsledku by mohla být ohrožena i samotná existence menších národních kinematografií, včetně té české. Možná by se pak staré kvalitní filmy daly sehnat pouze pod rukou na samizdatových blu-ray kopiích.
Jiří Hruška
Březen 2010
-
Čím žije Praha 6
-
Snesu tři špatné zprávy denně, říká filmový producent, scenárista a režisér Miloslav Šmídmajer
-
Rozhovor s primářem Neurologického oddělení ÚVN MUDr. Jiřím Kasíkem, Ph.D. (3.část)
-
Historické osobnosti v názvech ulic (Slavíčkova)
-
O hmyzu v širším okolí Veleslavína
-
Program divadla Semafor
-
Linka tísňového volání 156
-
Největší svatební veletrh