KAŽDÝ ČLOVĚK MÁ SVÉ KVALITY
ROZHOVOR S FRONTMANEM SKUPINY KYANID FERI CIMLEM
Kyanid je jedním z nejprudších jedů, který dokáže usmrtit člověka v řádu minut. Proč se tak jmenuje i vaše kapela?
Náš název je podle písničky Cyanide od skupiny Metallica. Tu jsem hodně poslouchal v patnácti, šestnácti letech. Říkal jsem si, že by to byl hezký název pro skupinu, ale že ho nikdo nebude umět správně napsat, tak jsem to použil v češtině, tedy Kyanid. Bylo to jenom pracovní, tehdy jsme ani nevěděli, jestli s kapelou vůbec někdy ze zkušebny v garáži vylezeme před lidi. Ale nějak se to ujalo a už jsme to nechali. Takže podle jedu to není. Ten mimo jiné prý v době 2. světové války odrovnal spoustu příslušníků SS, kteří ho ve formě kapsle měli schovaný v dutém zubu, aby ho mohli použít k sebevraždě
v případě, že by padli do nepřátelských rukou. A jednak jej mnozí k tomuto účelu použili, včetně Hitlera, jednak jich údajně řada kapsli rozkousla omylem. Takže to byl docela prospěšný jed.
Kolik Ti bylo let, když jsi Kyanid založil a kapela začínala?
Na kytaru hraju už od druhé třídy základky a kapelu Kyanid jsem založil asi ve čtrnácti letech. Hráli jsme převzaté písničky vesměs právě od Metallicy. Časem jsem ale začal psát vlastní hudbu, jenomže nastal problém, protože kluci, s nimiž jsem tenkrát hrál, byli sice schopní perfektně zahrát naposlouchané písničky, ale aranže nové, autorské hudby většinou moc nezvládali. Takže jsme se rozešli a já dal dohromady nový Kyanid, se kterým jsme začali koncertovat už jenom s vlastní tvorbou.
Zůstalo od té doby obsazení kapely stejné?
Vůbec ne. Z tehdejší sestavy jsem zůstal v kapele jediný. Je to ale logické. Dneska je mi pětadvacet a tehdy, v patnácti, šestnácti letech jsme měli pohled na život úplně jiný. Někteří z nás byli čerstvě
na střední, další ještě na základce… Během let se u každého z nás měnil názor na to, kam by kapela měla směřovat, jak hrát a podobně. A neměnil se jenom názor na kapelu, ale na život jako takový. Někdo dal přednost studiu, další chtěl dělat barmana, třetí zase něco úplně jiného. Já jsem vždycky chtěl dělat hudbu. S některými členy jsme si postupně vzájemně nesedli lidsky. Ale to je všechno vývoj a zkušenosti, které mně formovaly do fáze, ve které jsem teď. Cítím se vyspělejší a jsem schopen s lidmi jednat daleko diplomatičtěji, než jsem byl schopen třeba v osmnácti letech.
Když jste byli takoví mladiccí cucáci, jak se kvám chovali starší a renomovanější kolegové třeba na větších festivalech? Brali vás?
Na úplném začátku jsme měli to štěstí, že jsme vyhráli jednu talentovou hudební soutěž. Její hlavní cenou byla možnost hrát jako předkapela věhlasné skupině Vypsaná fi Xa. Odjezdili jsme s nimi pár koncertů a nikdy jsem u nich neměl pocit, že by se na nás koukali jako na nějaké smrady, nebo skrz prsty. Je ale pravda, že se občas našli i takoví, kteří nemohli skousnout to, že nějaká kapela puberťáků hned v prvních fázích svého počínání dělá předskokana tak renomované kapele.
…pokračování na str. 6
Září 2018
• Čím žije Praha 6
• Každý člověk má své kvality – rozhovor
s frontmanem skupiny Kyanid Feri Cimlem
• Jsem štastný, když cítím studentské
„ahááá…“, říká Jiří Toman, učitel do
morku kostí
• Program divadel Semafor a S+H
• Historické osobnosti v názvech ulic Prahy 6
– Na Beránce
• Oborou Hvězda proběhl neonový
jednorožec – 3. ročník NEON RUN
PRAHA 2018
• 33 střílen = 33 obrazů Patrika Hábla
• Emil Šneberg – Moje vzpomínky
na Vokovice a Veleslavín (V. část)
