když moje máma, případně babička nebo teta chodily na nákup potravin, bylo to buď na Dejvickou k Meinlovi, nebo na roh Kafkovy a dnešní Svatovítské – k Malinovi. (Případně do Učňovské – samoobsluhy na rohu Čs. armády a Národní, kde získávali praxi budoucí prodavači.) Psala se 70. léta, od převratového tzv. Vítězného února už bylo přes dvě desetiletí daleko (pro mne tehdy asi tak, jako pro dnešní mladé sametová revoluce), soukromý sektor dávno neexistoval, ale označení prodejen podle jejich prvorepublikových majitelů se u nás v rodině používalo stále. Smál jsem se tomu a vysvětloval, že tato oznacení už nikdo nezná, protože jsou hlubokou minulostí, která se nevrátí. Nevrátí? Ó, jak jsem se mýlil… A s jakým gustem mi to máma po návratu Meinla do maloobchodní sítě prodejen potravin připomněla, stejně tak, když si kupovala boty opět u Bati.
Jenomže čas šel dál a řetězec Julius Meinl se za pár let z České republiky opět stáhl. Zřejmě nevydělával podle svých představ. Až vloni Meinl zkusil přijít s jiným konceptem. Na Můstku otevřel Gurmánský palác, jenž nabízel po vzoru stejného zařízení ve Vídni „…více než deset tisíc potravin a lahůdek od vybraných dodavatelů z celého světa…“. Což o to, dobrot tam bylo k vidění dost, ale zákazníků bylo mnohdy méně než prodávajících. Není divu, někdo z vedení si asi nevšiml, že nabízené zboží je běžně k mání i jinde a navíc za cenu mnohdy dvakrát až třikrát nižší než v Gurmánském paláci. Od některých si proto získal přezdívku Dům smíchu. Takže nebylo žádným překvapením, když už po pár měsících Meinl od nás opět odešel. Lze jen doufat, že jeho případný třetí pokus o novodobý návrat na náš trh nebude vycházet z představ o naivitě českých spotřebitelů.
Z ČR se stáhly i další obchodní řetězce: např. francouzský Carrefour nebo belgická Delvita. Škoda, oba nabízely zboží i z jiných destinací, než které dnes většinou známe. I když v jistých ohledech nebylo o co stát: Delvita v roce 1995 při stavbě svého velkoskladu v Rudné objevila 3 000 let staré sídliště z pozdní doby bronzové. Přesto přes protesty z řad kulturní obce pokračovala ve stavbě a naleziště tak zničila. (Něco obdobného se stalo při stavbě budovy Olympusu na Evropské třídě. Před některými obchody Lidlu zase podivněmizely vzrostlé stromy.)
Několikrát jsem se přistihl, že obchoďáku na Petřinách říkám tentokrát já ze setrvačnosti jeho starým jménem, i když pěknou řádku let už je to Billa. Sice nedávno nově zrekonstruovaná, ale s natolik nelogickým uspořádáním prodejní plochy, že spotřebitelský rozum zůstává stát. Nevešly se sem vozíky, ty je třeba přivézt si z venku a zrovna tak je odvézt zpět (za deště skvělý zážitek). Rozdělení pečiva na dvě od sebe odtržené a vzdálené části mohlo napadnout snad jen někoho, kdo si pro nákupy nechává posílat. A expresní pokladny vtipně omotané kolem sloupu dávají temně antracitově laděnému interiéru ten správný říz. Ještě že prodavači dokážou poradit. Na rozdíl od „odborníka“ v nejmenovaném obchodním centru na Vypichu, který na můj dotaz, zda z nabízených druhů vakuované šunky je nejvíce podílu masa v biošunce, odpověděl: „Biošunka? Zbláznil jste se? V té vůbec žádné maso není. Dělají ji z trávy, proto je to přece bio!“ Jiří Hruška
Jiří Hruška
Listopad 2014
• Čím žije Praha 6
• Sdílení Petra Nikla
• 4. ríjna – Den otevrených dveří trasy metra
NÁDRAŽÍ VELESLAVÍN
• ÚVN spolupracuje na přelomové metodě
MĚŘENÍ NITROLEBNÍHO TLAKU
• Program divadel Semafor a S+H
• Jaroslav Kvíz: Fotografie je pro
mě přemýšlení o světě a o životě
• Jen touha nestačí. Kreslete lépe
s výtvarným Ateliérem Mozaika
• STANE SE JEDNÉ NOCI
Night Theatre Story aneb všechny cesty
vedou do divadla
• Petr Nikl – Švábení
