přichází podzim a na chladné dny se připravuje celá příroda. Když venku prší, je fujavice a psa by nevyhnal (tohle pořekadlo ovšem nepočítá s chovem psů v bytě, protože když se pejskovi chce čůrat, nejen že ven jde, ale vyžene s sebou i svého člověka), říkám si, jak je to báječné být doma v teple a v suchu a že člověk je vlastně nejšikovnější zvířátko, když si to takhle umí zařídit. Jenomže mnohé potvůrky jsou natolik chytré, že se před zimou také stahují do bytečku – do toho našeho. Třeba pavouci. Vidím to na chalupě, kde si vždycky najdou nějakou cestu dovnitř a jakmile přijedeme, je mojí první povinností je vyhostit. Ženě totiž nejsou sympatičtí a tak, zatímco ona zatápí v kamnech, já zatápím pavoukům a zbavuji místnosti jejich přítomnosti. Ale nezabíjím je, opatrně, abych jim neublížil, je odchytávám a odnáším ven. Pravdou je, že moji ohleduplnost značně zneužívají, mnohdy mi uniknou a schovají se, ale i to splní svůj účel při následné kontrole prostoru je moje žena už nevidí. Tuhle však postřehla, že mi jeden pavouk utekl a musel jsem ji tudíž uklidňovat, aby neměla strach, že pavouk se jí bojí víc, než ona jeho. „No jo, bát se mně může, ale on nepozná, že jsem to já!“ lkala manželka. Přemýšlel jsem, proč tolik podceňuje svoji popularitu mezi pavouky, ale došlo mi, že má zřejmě na mysli faktor tmy, která je v noci na chalupě téměř dokonalá a kvůli které o ní putující pavouk může nechtěně zavadit.

Je to zvláštní, nakolik různý vztah lidé k pavoukům mají. Většinou jsou jim jedno, někteří se jich bojí, další je naopak chovají v teráriích, v jiných částech světa je dokonce jedí. Strach z pavouků může být dokonce takový, že se stane chorobným. Chorobné úzkosti se říká fobie. Chorobný strach z pavouků se jmenuje arachnofobie. Když jsem se díval do slovníku, zda to tak opravdu je správně, užasl jsem, jaké fobie mohou existovat a z čeho všeho může mít člověk ochromující hrůzu. Některé fobie jsou poměrně časté a vcelku snadno pochopitelné, třeba i ta z pavouků. K nim patří i známá klaustrofobie – strach z uzavřených prostor, nebo naopak agorafobie – strach z otevřených prostranství. Některé fobie jsou ale opravdu podivuhodné. Věděli jste, že byla popsána např. arachibutyrofobie – strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašídové máslo? Nebo že existuje gamofobie – strach ze sňatku? I když ta dost možná plyne z pentherafobie – strachu z tchýně. Kruciverbofobie je strachem z křížovek, nomatofobie strachem ze jmen, strobilodromofobie znamená strach z jízdy na kolotoči a xanthofobie strach ze žluté barvy nebo slova žlutý. Opravdu příznačný je název pro strach z dlouhých slov: hipopotomonstroseskvipedaliofobie. Existuje i bendofobie – strach z práce ve fastfoodu, či decrescofobie – strach ze zmenšování vlastní postavy. S jízdou na kole i s řízením motorových vozidel je patrně neslučitelná dextrofobie – strach z věcí napravo od pozorovatele, nebo dokonce hodosemofobie – strach z dopravních značek.

Lidská psychika je složitá, každého může rozhodit něco jiného a rozhodně nelze ani ty nejabsurdnější fobie zlehčovat.

Vzhledem k tomu, že zanedlouho proběhnou komunální volby, přeji vám, milí čtenáři, abyste netrpěli fronemofobií – strachem z přemýšlení, ani decidofobií – strachem z rozhodování, či hypengyofobií – strachem z odpovědnosti. Protože to by nakonec mohlo vést k pantofobii – strachu ze všeho.

Jiří Hruška         

Říjen 2014

•   Čím žije Praha 6